Kýchnutí

Už ani nevím, jestli jsem to někde četla, nebo mi to někdo řekl. Nevěřila jsem. Prý je to, jako když si kýchneš. Jednou. Dvakrát. A je to tu. Najednou víš, že jsi nemocná, nebo přinejmenším brzy budeš. Skepticky jsem vrtěla hlavou a neodpustila si ironickou poznámku o spreji do nosu a zamilovaných bláznech. Takhle to přeci nemůže fungovat. Není to tak jednoduché. Musí se stát tolik věcí, aby se člověk zamiloval. Tolik věcí musí… jak to jen říct? Klapnout? Ano. To je to slovo. A mně to neklapalo. Vůbec nic a hlavně vůbec s nikým. Ironie byla na místě.
Země se párkrát otočila kolem. Kolem a hlavně v nás. A nakonec nás v tom snu svedla dohromady. Tebe a mě. Mě a tebe. Zvedla jsem oči od prachem pokryté cesty a mezi tisíci dalšími našla tvé. Možná ses na mě v té chvíli nedíval a úsměv byl jen výplodem mé fantazie. Nezáleží na tom, jak to bylo. Kdo se podíval první. Jestli se to stalo hned, nebo až za pár minut. Podstatné je, že… že jsem si kýchla. Jednou. Když jsem tě viděla poprvé. Mezi tou záplavou cizích pohledů se tvé oči zdály být tak důvěrně známé. Chtěla jsem je pozdravit. Chtěla jsem se v nich topit a se smíchem se chytat stébel tvých řas.
Podruhé to bylo pokaždé, když si šel okolo. Nespočítám, kolikrát jsem tě během těch čtyř dnů viděla. Kolikrát jsem si přála, aby tvé oči přestaly těkat po krajině a zastavily se. U mě. A mých přetékajících očí. Rýma se ti odráží v očích. To přeci víš. Nebo snad ne? Mohl jsi v nich číst. Mohl jsi v nich vidět, že jsem nemocná.
Potřetí. Třetí kýchnutí přišlo po tak dlouhé době. I když. Vlastně to byl jen zlomek času. Všechno teď tak letí. Škola. Kamarádi. Brigády. Koncerty. Pořád jsme v pohybu. Ale tenkrát. Tenkrát, když se mi v očích zaleskl tvůj obraz a já se otřásla kýchnutím, do třetice všeho dobrého, čas se zastavil. Snažila jsem se ho držet. Provaz se mi zarýval do rukou, já skučela bolestí, ale nechtěla jsem, nemohla jsem ho pustit. Protože pustit ho znamenalo pustit tebe. Nakonec jsem ale podlehla. Vrátil ses domů. Tak daleko. Já se vrátila domů a to daleko mi přišlo blízko. Když člověk onemocní, vidí hodně věcí zkresleně. Má teplotu a vnímá vše jen v obrysech. Jasná se zdá být jen potřeba mít tě na blízku. Být ti nablízku. V takové chvíli člověk věří, že i přes tu dálku lze být na blízku. Sní a neohlíží se na realitu. Zahazuje tmavá skla a s pousmáním nasazuje ty roztomilé růžové brýle. Nikdy jsem neměla ráda sluneční brýle! Nejsou přes ně vidět oči… kdybys měl ty tenkrát tmavá skla…nenašla bych tě.
Možná by to tak bylo lepší.
Ale ne. To je hloupost. Od začátku mi bylo jasné, že tohle nebude jednoduché. Že to nebude – mám tě rád, - mám tě ráda, - jsem tvůj kluk, - jsem tvá holka. O tom to nebylo a já doufám, že ani nikdy nebude. S tebou je to všechno tak… jiné. Ráda bych to nějak popsala. Zkusím to na příkladu. Srovnávám si v hlavě pocity. Jeden, který jsem měla, když mě líbal chlapec od vedle. Bylo to milé. Bylo mi hezky. Motýlci poletovali. Nebylo čím si lámat hlavu. Neměla jsem potřebu skládat básně. Prostě jsme chodili ven. Líbali se. Smáli se a… rozešli se.
Pak jsi tu ty. Sedím u počítače. Koukám tupě na obrazovku a najednou se v rohu objeví malé okénko – jsi online! Srdce mi poskočí, hlava se zatočí. Tančím, zpívám, pláču a skáču. Prsty běží po klávesnici a píší další báseň. Další slova, která mi vítr bere od úst. Sním si o tom, že je nese k tobě. Právě v té chvíli tě napadne, že mi uděláš radost. A je to tu. Na liště se rozbliká oranžové světýlko a já se zatajeným dechem čtu tvé – cauves. Jedno slovíčko, a jak se mnou dokáže zamávat. Když to srovnám, tak víc než polibek od onoho kluka. A víš proč? Neboj. Já to taky nevím. Asi je to tím, že ti věřím. Jsi první, kterému jsem věřila každé slovo. Každý úsměv. Každý pohled.
Teď to asi není dobré. Dost možná už to není takové jako dřív. Pustili jsme čas a on si běží. Chytnul tě za ruku a zavedl do jiné náruče. Třeba se ráno probudím a taky s ním půjdu na výlet. Po nových stezkách. Budu míjet nové rozcestníky. Věřím, že ne, ale čas si dělá co chce. Hraje si se vzpomínkami. Kdo ví, jak to bude dál. Já jen vím, že ať už mě povede kamkoliv, teď vidím v cíli tebe. Je mi jedno, kolik to bude trvat let a kolik stezek mezi tím poznáme.
Já prostě jen chci ještě jednou kýchnout a pak stydlivě prosit o kapesník. Ten tvůj. Chci mít zase plné oči slz. Z rýmy přece. Z Tebe!
Tolik se toho musí stát, aby se dva lidé potkali. Byla by škoda hodit to všechno za hlavu. Co myslíš?