Zrcadlení

Vyšlo Slunce, a tak začal nový den. Mráz nás svým dechem nepříjemně chladí, ale já nic z toho nevnímám… Poslední dobou jen vzpomínám, uvědomuji si, kde jsem v životě udělala chyby a utápím se ve stereotypu. Kolem mě je šedý svět, stejní lidé, stejná místa, stejné priority… Mám chuť se z toho zbláznit, ale něco mi v tom brání. Někdo mi v tom brání…

Kdysi jsi mě miloval. Tahle minulost není až tak vzdálená, ale mně to přijde jako věčnost… A já? Postavila jsem se k tvému citu s takovým opovržením, které se nevím odkud vzalo. S opovržením?! Tak se to nedá říct… Bylo to spíš něco jako: „Jak by se do mě mohl někdo zamilovat?!“ Nastala tvrdá ignorace z mé strany... a přitom jsi byl tak vnímavý, pozorný a ohleduplný. Ale já si toho nevšímala, byla jsem zaslepená vlastními problémy, kterých nebylo málo. A ty ses trápil… Nikdy jsem nechtěla, aby to tak dopadlo, na to jsem tě měla až moc ráda, ale to jsem v té době nevnímala. Nebo spíš nechtěla vnímat, potlačovala jsem ten pocit a smála se, když jsi říkal, jak ti chybím.

A pak?! Pak se naše cesty na chvíli rozdělily a já si uvědomila, co pro mě všechno znamenáš… Teď je to všechno jinak. Hodně ses změnil. Máš „nové“ přátele, nový život i novou slečnu. A já se s tím vším musím vypořádat. Pravda, není toho moc, ale na můj už tak dost složitý život to stačí. Už tě nemůžu požádat o pomoc, kdykoliv potřebuji. Samozřejmě můžu, ale už to není jako dřív. Je to až příliš chladné a vzdálené… A můžu za to jenom já. Teď už je sice pozdě, ale lepší pozdě, než nikdy. Uvědomila jsem si, že mi chybíš… Hrozně moc mi chybíš… Už se na mě nikdo neusmívá a nikdo mě nepovzbuzuje svými průpovídkami… Můj život se stal krutým stereotypem. Nabrala jsem si hodně práce navíc, abych neměla čas se pozastavovat nad tím, jak jsi pro mě důležitý. Ale nejde to. Docílila jsem akorát toho, že vůbec nic nestíhám.

Jsme tolik rozdílní, že se sama divím, proč zrovna ty… Jsi jiný, změnil ses. Možná jsi takový byl vždycky a jen si předstíral, že jsi někdo jiný. Jsi bezstarostný, trochu jako dítě, věčně se směješ, až to je někdy nepříjemné a všichni jsou pro tebe stejně důležití… Já jen zadumaně, tiše sedím a vnímám „životy“ těch druhých. Zajímalo by mě, kdy jsem se naposledy zasmála… Opravdově, ze srdce. A nejen tak z musu, ze zdvořilosti. Stereotyp, pesimismus, uzavřenost, izolace – to mě teď charakterizuje.

Já nemám sílu říct ti, jak jsi pro mě důležitý a že mi chybíš. Že každý den, kdy na mě ani nepohlédneš, pro mě nemá smysl.
Proč jsem si to neuvědomila dřív? Je zajímavé, že jsem si to uvědomila, až když jsem tě ztratila.

Možná nic z toho, co jsem tu zoufale vykřičela do ticha, nemá smysl, ale já dál budu doufat v zrcadlení, kterým se prý vrací to, co ztrácíš…