Spousta světla:o)

Jednou mě napadlo, že bych mohla pro každého, koho mám ráda, udělat něco moc hezkého. Ačkoliv si každý z nás občas připadá strašlivě zbytečný, myslím, že pro každého existuje to správné místo, které musí vyplnit. Představte si řadu z kostiček domina. Pokud toužíte zažít báječnou podívanou, jednoduše je rozestavíte pěkně za sebou, a pak už stačí jen do jedné z nich zlehounka ťuknout a čekat, co se bude dít. Pokud by jedna z nich chyběla, nebo snad byla vychýlená, nikdy by se to, co všichni známe, nestalo. Každý z nás je tou kostičkou v dominu, která je pro řetězovou reakci velmi důležitá. Hraje svou roli a je tolik potřebná.
Napadlo mě každému z mých blízkých napsat dopis. Dopis plný slov, které jim sdělí, proč zrovna právě je mám tolik ráda a jaký mají v mém a v životě druhých smysl. Jen takové prostinké vyznání, které vyzdvihne jejich přednosti, kterých si druzí cení. Pochválit je za to, jak dokážou žít a poprat se s každodenními problémy, proč jsou právě oni tak báječní. Každý dopis měl být vložen do obálky, která ponese datum a hodinu, kdy si bude adresát smět psaní přečíst. Časové údaje se měly shodovat.
Víte, moc bych toužila vidět svou babičku sedět v křesle, držet v ruce vyznání své vnučky a tiše číst. Chvíli by se možná usmívala, chvíli by možná plakala a chvíli by vzpomínala. Jistě by zářila, tak jako vždy. Možná jste si všimli, že někteří lidé mají kolem sebe spoustu světla. Zář, která prostoupí i vás. Stačí s tímto dárcem energie jen promluvit, či ho tiše pozorovat. V každém jeho úsměvu je tolik tepla, které vás zahřeje, jako peřinka. Těchto plápolajících zázraků potkáte jen několik. Oni se za nikým nehrnou jako novináři za svým sólokaprem. Nepotřebují, čekají, čekají až v nich někdo světlo uvidí. Tak se pořádně rozhlédněte kolem sebe, bylo by škoda si tuto nádheru nechat ujít.
Na posledním řádku by mělo být napsáno něco v tom smyslu:“ každý je potřebný, každý může něčím sloužit. Každý má právo vědět, proč právě ty ho máš rád. Zkus mu to říct, nemusíš být básník, abys dokázal napsat, co cítíš. Pochvala přece nic nestojí.
Jednou nastane situace S, kdy jim své pisánky vložím do rukou. Budu mít přitom blažený pocit na dušičce, který hřeje jako teplá peřinka. Některé věci nelze koupit, vyrobit a dokonce ani ukrást. Jsou proto nejcennějšími dary na světě. A to je dobře. Třeba jako zář mé babičky. Ona o ní nejspíš neví, neboť ve své dobrotě se nezaobírá sama sebou. Má však ale něco, na co by jste mohli šetřit celý život a stále by jste byli chudáky.