Slova, slova, slova

Věnováno památce Jana Wericha

A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění, já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení ...
Vítězslav Hálek

Slova, slova, slova

Pamatuješ na všechny ty dny, kdy svítilo slunce, svět byl celý bílý a blyštěl se jako křišťál? Všechno kolem zářilo a nás z toho bolely oči.
Leželi jsme ve sněhu, daleko, na útěku přede všemi, ve svém vlastním iluzorním světě a vyprávěli jsme si o uličkách v Paříži, o jejích bulvárech, maličkých kavárnách, ve kterých jsme nikdy nebyli, o Vítězném oblouku.
Lehávali jsme v parku, nechávali jsme na sebe dopadat sněhové vločky, až jsme nakonec byli celí zasněžení a nic, vůbec nic mi tehdy nepřipadalo podstatné.
Chtěla jsem tam zůstat… držet tě za ruku a povídat ti o všem, co mě napadne, smát se tomu, co lidé považují za důležité. Víš, jen se tak zdálky dívat, jak usilují o ten nejvyšší plat, nejpřepychovější byt, o luxusní auto v garáži, o dovolené na Havaji…
Smát se proto, abych nemusela plakat. Jsem blázen, když tohle všechno nechci? Když nestojím o drahé šperky a šaty z módních přehlídek?
Dnes jsem byla v galerii… vzpomínáš – ta malá galerie, kde sis vždy koupil nějaký obrázek, i když se ti třeba nelíbil? Říkával jsi, že ti začínající umělci musí přece něco jíst.
Úplně na konci té úzké uličky jsem uviděla tvůj obraz. Ten obraz dívky s dlouhými krásnými vlasy, která sedí na rozlehlé louce pod košatým stromem a v rukou drží děťátko, které však není zobrazeno. Neměla jsem tušení, že jsi ho kdy dokončil. A nevěděla jsem ani, že má jméno: Přání
Zastavilo se mi srdce, když jsem ten obrázek uviděla. Nebyl zasklený a stále ještě voněl terpentýnem a kávou. Vybavuji si, jak jsi ho nedopatřením polil. V tom místě je teď hnědý flíček a vypadá jako kámen na té louce…
Nikdo tam nebyl, a tak jsem prsty zlehýnka přejela po plátně. Zůstalo mi na nich trošku barvy. To jediné mi po tobě zůstalo. To a stovky dárků, malých upomínek, z nichž každá vypráví svůj příběh. Některé jsou milé, jiné sladkobolné. Mají svou nezaměnitelnou vůni, jsou pokladnicí pohádek i dramat a stále mi připomínají, kdo jsem… to a tisíce vzpomínek, miliony pocitů. Co si s nimi mám počít? Jsou dny, kdy mám chuť odnést to všechno do popelnice, mezi odpadky... a zapomenout. Ale to bych musela na smetiště odhodit kus sebe.
To není tak lehké.
Od té doby, co jsi odešel, se svět hodně změnil. Času ubylo. Věci jakoby přestaly dávat smysl. Lidé stále spěchají, musí být nejrychlejší v práci, musí vypracovat zakázku, ještě rychleji. Všechno musí být hotovo dnes a je to ještě dnes. Možná proto, že vědí, ač si to neradi přiznávají, že zítra po tom pes neštěkne.
Nepoměřuje se, jak člověk tu kterou danou práci udělá, nýbrž kolik jí udělá. Patrně jsme se naučili počítat s čísly a ne s hodnotami.

Žijeme prý v době osvícené. V podstatě to znamená, že lidstvo staré bludy nahradilo novými. Dávné bohy prodalo za technologii.
Je mi smutno ze světa. Je to svět, kde se nedůležité věci stávají těmi nejdůležitějšími.
Jak jen bych si přála, abys tu byl. Znamenal jsi naději po špatném dni, jaro po zimě, znamenal jsi poezii namísto tlachání. Je tu prázdno a ticho. Miloval jsi Shakespeara a říkával jsi, že život jen obrovské jeviště se spoustou herců. Šašci, vrahové, králové a pomlouvači, konkubíny, dobrodruzi, stačí se jen rozhlédnout.
Je snadné rozdělit lidi na dobré a špatné. Potíž ale netkví v tom, že lidé jsou v podstatě dobří nebo špatní.
Tkví spíše v tom, že lidé jsou v podstatě lidmi.
Kde jsi, když tě potřebuji? Prostě sis odešel a ani ses nerozloučil. Někdy se až dusím, jak to bolí. Chci vrátit čas, chci se s tebou smát hloupostem, být jedno tělo a jedna duše, políbit tě na dobrou noc a omluvit se za všechna zlá slova, která jsem řekla, i když sis to nezasloužil. Chci s tebou trávit každý okamžik, který mi zbývá. Ale ty tu nejsi.
Nelituji toho, co jsem udělala. Jen toho, co jsem neudělala.
Rozuměl jsi mé malé duši, naslouchal mi a láska najednou něco znamenala, bylo to něco opravdového, něco, na co se dá sáhnout. Stačilo dotknout se tebe, ty jsi byl láska. Přestala být něčím abstraktním.
Nikdo nedokázal rozumět mým slovům.
Snad proto, že jsem němá.
Anebo možná proto, že mi nikdo nenaslouchal srdcem.
Jak se smířit s tím, že už nikdy neuslyším tvůj hlas? Už spolu nevylezeme na střechu a nebudeme pozorovat svět z výšky, už mi nebudeš předčítat Hamleta. „Co to čtete, princi? Slova, slova, slova.“
Víš, nechtělo se mi tu být. Chtěla jsem odejít domů a domov byl pro mne tam, kde jsi byl ty.
Ale zároveň vím, že bys nechtěl, abych ten boj vzdala.
„Běž, udělej něco malého a změníš svět.“ Stále mi to zní v uších, jako tantra, jako modlitba.
„Láska má jednu jedinečnou vlastnost. Množí se tím víc, čím víc jí rozdáváš. Je to jediná surovina, kterou čím víc dáváš, tím víc jí máš. Rozdávej lásku, rozšiř jí do čtyř světových, naplň jí poštovní schránky, dávej jí do dětských kočárků a zítra jí na světě bude mnohem víc, než když jsi začala rozdávat.“

Děkuji ti za všechny ty dny, které jsem s tebou mohla prožít. Teprve tehdy jsem cítila, že skutečně žiju.
Děkuji za pohlazení, překrásná rána vedle tebe, za smích a lásku. Za to, žes mě jako jediný slyšel, přestože nemůžu mluvit.
Děkuji ti za to, cos mě naučil. „To skutečně důležité je očím neviditelné.“ řekl Malý princ.
Existuje jednou zvláštní místo, kde neplatí zákazy, nestojí tam ploty ani zdi. Je to místo plné svobody, kde jedinou podstatnou věcí je láska. Ty tam teď jsi posloucháš mě. Na tom místě se jednou sejdeme. Do té doby se můžeme potkávat v našich srdcích.
Děkuji ti, za to, že dnes vím, co znamená milovat.

P.S.: Opravdu vypadá Bůh jako starý vousatý pán?