Třeba...

Sním o tom, jaké to bude, až HO najdu. Jakou barvu budou mít JEHO oči, jak bude znít jeho hlas... a jaké budou jeho ruce.
Možná hned nepoznám, že je to ON, ale budu mít pocit, že se známe už dlouho. A postupem času se do NĚJ zamiluju a on do mě.
Přemýšlím nad NÍM, ale stále se mi vybavuje ta známá tvář. Světle hnědé delší vlasy, ofina, která překrývá vysoké čelo a dosahuje k hlubokým čokoládovým očím. Rudá, plná ústa, která se moc často nesmějí, ale když ano, teplo, krásu a bezpečí pociťuji po celém rozechvělém těle.
Ale on nemůže být TEN, koho jednou najdu. Znám ho už pár let, a přesto vůbec. Je pro mě knihou s krásnými obrázky, ale napsanou cizím jazykem, ze kterého znám jen pár slov. Je pro mě nocí a černým nebem plným hvězd, které se zdají tak blízko, a přesto se jich nikdy nedotknu. Je pro mě melodií, která je tak nádherná, že ji nemohu slyšet. Je pro mě vším, a přesto to není on. Není, nesmí, nebude. Protože on nechce.
Ale třeba jednou…