I polibek může bolet...

Už vás někdy napadlo, že polibek může bolet? Že když se vás člověk, kterého milujete, dotkne svými rty, stane se z vás to nejzranitelnější stvoření pod nebem?
----------------------------------------------------------
Nikdy bych nevěřila, že to udělá znovu. Snad by ale bývalo lepší, kdyby zůstalo jen u loučení slovy. Nedokážu se smířit s tím, že to udělal jen proto, že mu to situace "přikazovala". Byl to "obyčejný" polibek, kterým se obdařují dobří přátelé při odchodu. Ale my nejsme přátelé, ani kamarádi. Snad jen známí. Nejsme a nemůžeme. Já nemůžu.
Neumím být přítelem člověku, pro kterého bych dýchala, pro kterého bych neváhala zahodit všechny své jistoty, cíle, přání i přesvědčení. S veškerou a bezmeznou důvěrou bych vložila svůj život do jeho rukou. Dvě prosté lidské končetiny, které, obtočeny kolem mého těla, vyvolávají nepopsatelný pocit bezpečí a štěstí, nesmrtelnosti a naplnění. Ani on nás nepovažuje za přátele, ale proč to tedy udělal? Znovu. Proč opět jitřil tu starou, bolestivou, ale přesto neskutečně krásnou ránu?! Jak mám zapomenout, když mi v tom brání tak mocnými a nepřekonatelnými okamžiky?!
Pro něj to znamenalo snad jen jakousi prapodivnou povinnost, ale pro mě, pro mě to bylo vším. NAŠÍ společnou chvilkou. Připoutává mě k sobě, ale nikdy ne naopak. Bojím se, co bude jednou, až se naše rty dotknou naposledy. Až se naše cesty rozejdou úplně, ačkoliv nikdy nesměřovaly stejně.
Tehdy z mého života odejde slunce. Potom už tedy žádné další nechci objevit, protože sotva existuje člověk, který by pro mě tolik znamenal. Moje srdce je nenávratně jeho vlastnictvím.
Polibky z nelásky bych jednou provždy zakázala. Jejich smrtící krása, v které se skrývá krutý výsměch osudu, ubíjí lidskou duši víc, než cokoli jiného na tomto světě.