Malá bílá labuť

Sněží. Ne, nepojedu MHD. Půjdu pěšky, nechám křupat sníh pod svýma nohama. Budu se brodit rozježděnou břečkou na silnici a chytat sněhové vločky do nastavených dlaní.
Kráčím městem, ne rodným, ale přitom už dosti známým. Nějak se mi dostalo pod kůži. Koukám se na odraz světel domů a pouličních lamp v řece. Jdu přes most. Míjím pár lidí, neznámých. Bloudících. Rychle chvátajících. Velké město, plné lidí, mnoho tváří, absolutní anonymita. Absolutní samota. Lhostejnost. Ignorace. Temné uličky. Nebezpečné. A přitom mající své kouzlo a bezpečí. Útočiště. Osamělé lavičky a stromy na nábřeží. Zima. Tma. Úplněk.

A přitom teplo, světlo a malá bílá labuť ve vodě…

Mrazem zkřehlé ruce. Nikdo nablízku, kdo by je zahřál. Ty tu dnes nejsi. Příště tady možná budeš, pak taky… ale co potom?

/Jít sama do parku, sednout si k soutoku, koukat na vodu a vzpomínat…/

Houpat se na houpačkách jak malé děti. Smát se, až břicho bolí. Jít kolem rozkvetlých růží. Sedět na lavičce, tobě na klíně, na sluníčku... a ty mě hladíš po vlasech…

Utíkat před tebou ve spadaném listí. Není pro tebe těžké mě dohonit, chytit do náruče. A opřít o strom, abych se ti neztratila…

/Líbat se s tebou. Podlamují se mi kolena. Klesáme do listí…/

A nakonec chodit po zmrzlé zemi. Házet po sobě sněhem. Stavět sněhuláka. Půjčovat si rukavice. Mrazem ošlehané tváře. Červenající se…

A čekat, co nám přinese jaro. Ruku v ruce jít, aniž by kdokoliv znal cíl…

A nevadí, že se bojím tmy? Budeš mě držet pevně za ruku? Já a ty, spolu, my. Objímat kmen starého buku… navždy