NAŠE VŠECHNO

Při pohledu z okna máme depku jako hrom. Mlha, mokro... Prostě děs. To počasí jakoby odráželo naši náladu. Proč jsou kluci takoví? Dalo by se říct, že naše zamilovanost je pořádně ignorovaná... To zamrzí.
Do školy se už v podstatě těšíme jen na sebe a na ně... Na ty dva středy tohohle světa, nejzářivější hvězdičky našeho života. Jejich pohled, byť jen jediný, pro nás znamená světýlko v pochmurném dni.
Zato když se na nás nepodívají, to je pak zle... Co nejdřív by to pak chtělo odjet domů, zalízt a prostě vypnout.
Za jejich úsměv jsme schopný povraždit půlku školy, kluky nevyjímaje. Úsměv alespoň jednoho z nich pro nás znamená všechno, a pro tohle všechno jsme schopný udělat cokoli.
Ačkoli je vůbec neznáme, milujeme je celým svým srdcem. Milujeme jejich vůni, každý jejich pohyb, jiskru v oku... Prostě všechno... Milujeme je úplně celý...
Jejich sametový hlas, kdykoli na nás promluví, nám způsobuje příjemné mrazení po celým těle... Každý pozdrav, byť i tichý, je pro nás radostí.
Jsou naše všechno, a tak to nejspíš dlouho zůstane...