Naděje...

„Mám v sobě zapálený plamínek... plamínek naděje, který hoří ... a vždy, když ho uhasím, tak ty ho opět zapálíš...“

Miluji jednu dívku; když jsem ji poznal, tak asi po týdnu jsme spolu začali chodit. I přesto, že jsme spolu byly pouhý týden, tak na ni nikdy nezapomenu, byl to nejkrásnější týden mého života. Po týdnu se se mnou z neznámých důvodů rozešla a asi dva měsíce jsme se spolu vůbec nebavili, protože já jsem byl hodně zdrcen a neměl bych na to ji vidět.
Když už jsem si myslel, že jsem se vzpamatoval a že ji nemiluju, tak jsme šli ven, od té doby jsme spolu chodili ven celkem často. Trávili spolu hodně času a já byl rád za to. Jenže ona se občas chovala tak, jako kdyby chtěla něco víc, a já, i když jsem si občas namlouval něco jiného, ji stále miloval... Je to už rok a já ji stále miluji.
Nyní se vidíme skoro denně a řikáme si všechno. Já bych pro ni byl schopen udělat cokoliv na světě, protože jsem nikdy nikoho nemiloval tak jako ji. Jsem s ní rád, jsem rád, když vedle ní můžu sedět, dívat se na ni, smát se s ní, ale pořád jsme jen nejlepší kamarádi. Asi před týdnem jsem jí řekl, že ji miluji a ona mi řekla, že mě bere jako nejlepšího kamaráda, a že ji to mrzí...
A já se s tím tímto smířil a uhasil plamínek naděje a řekl jsem si, že to tak má být. Jenže když jsem se s tím smířil, tak mi řekla něco, čím se ten plamínek snaží opět zapálit. A já se bojím, že když jí to dovolím, tak opět ho budu muset zhasnout, a to já nechci dovolit, neuvěřitelně ji miluji, ale nechci se už trápit...