Dopis

Já už nevim, čím to je, ale všechno mi vadí..možná jsem nešťastná tak že mě to už zabíjí, chce se mi hrozně brečet ale nejde to. Mám v sobě tolik bolesti. Vím, že vlastní vinou se neraduju, nemám štěstí někoho novýho potkat... Nevim totiž, jak Tě ze sebe dostat, vzpomínku na Tvoje oči, hlas.. Každýho, koho potkám, porovnávám s Tebou. Co mám dělat, pořád to cítím, pořád jsem v myšlenkách s Tebou...a ty mě nechceš, nemáš mě rád. Co s tim? Já si nedokážu představit, že celej můj život bude slunce vycházet, mraky půjdou po obloze, vnoci budou svítit hvězdy a na podzim padat listí a to všechno bez Tebe po mým boku. To nemůžu vydržet, pořád mám v sobě jakýsi prázdno, všechny ty krásný věci ztrácej smysl, už ani to psaní mi nejde....nevim jak bych jen popsala co cítim...
Moje zemi plná dechu, do kterýho se schovávám s tou všeobjímající samozřejmostí jako dvě přesný poloviny jedný záře zapadaj do sebe
Miluju Tě.
A pořád stejně moc, ať už jsi daleko nebo Tě už nikdy neuvidim, pořád Tě mám hluboko zarostlýho do vlastního srdce, a bojím se, že kdybych si Tě odtamtud vytrhla, rozpukne se a já nebudu žít, budu jenom dýchat a uvidim svět, jak se točí, věci jak se dějou, ale nedokážu být toho součástí, nebudu nic cítit, něco zmizí, protože všechny moje pocity, touhy a to, co dělá život takovej, jakej je, bude s Tebou...