Proč to lidi dělají?

Představte si život jak z nějakého románu - nadherná a hodná přítelkyně, která vás miluje, práci, ve které jste úspěšní, přátelé, kterým se můžete svěřit se vším.
Docela hezké, nemyslíte?
Ale to by bylo opravdu jak z knížky. Ale jednou přijde chvíle, kdy začne vztah skřípat, a to ne bez důvodu... v tu chvíli si začnete uvědomovat, zda vám to všechno za to stojí.... v praci jste úspěšní, ale co z toho, když tam trávíte dny a noci, chodíte ztahaní a nemáte potom náladu vůbec na nic a přemaháte se i usmát.... ale to nemá přece nic společného s tím, co cítíte k tomu druhému, ne? Proč nedokáže pochopit, že ona je pořád na prvním místě, že jí pořád milujete a že nikdo jiný není, i když vás nevidí celý den, ....., týden. A pak najednou to skřípe víc a víc; místo toho, abyste se objali, políbili, strávili spolu hezké chvilky, se hádáte a hádáte kvůli kravinám.... pak to začne skřípat i v intimním životě a vy máte pocit, že už jste ztratili důvěru toho druhého, nebo že už svůj protějšek nepřitahujete.... to vás dostává do situace, kdy jste ve strašné nejistotě.
A tam to všechno začíná..... začíná to nejistotou... pak potkáte někoho známého z dřívější doby, který projeví zájem, a ani nevíte jak, tomu podlehnete a skončíte s ním u něj doma...... a pak... to znáte z filmů, nemůžete se tomu druhému podívat do očí, nedokážete mu upřímně říct, že ho milujete - a jediný správný řešení vám přijde vše to krásné, co máte, za sebou nechat a opustit.... Najde se tu někdo, kdo mi tohle chování nás lidí objasní? Kdo mi dokáže říct, proč tohle děláme?