Je v třetí řadě!

Je v třetí řadě!
Kdo říká, že musím milovat, abych byla šťastná? Vždyť tak ušlechtilý cit, zda se lásce vůbec tak může říkat, se dnes nedá nikde nalézt. Říká se, kdo hledá, najde, ale nemůžeme hledat na tomhle světě něco, co tady prostě není. Řekněte sami; kdo se vydá hledat moře na poušť? Nemohu říci, že by se tam nikdo nevydal, ale na druhou stranu, když vím, že jsou tací blázni, proč se přidávat k davovému šílenství? Já byla vždycky na okraji skupiny a pouze pozorovala. Tohle mi stačí k naprostému společenskému vyžití i dnes, tak proč se hnát do středu dění? Jsem raději sama než mezi tolika lidmi, kteří mi nerozumí, neznají mě a ani mě ve skutečnosti poznat nechtějí. Přesto všechno bych měla podle pravidel bez vyjímky potřebovat lásku.
Kdo tohle blbý pravidlo vymyslel, co? Nikdo se nehlásí. Všichni mlčí jak zařezaní. Čím to asi bude? Přiznám se dobrovolně a bez mučení, že já to nebyla. Všechna pravidla mají vyjímku, všechna. Proč tohle pravidlo ne? Možná proto, že to, že všechna pravidla mají svoji vyjímku, vymysleli lidé.
My si ale umíme komplikovat život, co? Co to je vůbec láska? Podle romantiků je to ten nejkrásnější cit, který můžeme zažít. Nějak jim ušlo, že se lidi díky lásce zabíjí, nenávidí, jsou nešťastní a ztracení. Stojí nám za to ten prchavý pocit? Romantikům očividně ano, když ho tak vychvalují. Snílci v lásku doufají, upínají na ni každičký kousíček svojí bytosti - a k čemu jim to je, když ji nakonec většinou stejně nepoznají? Celý svůj život promarní čekáním na něco, čeho nedosáhnou. Smutný osud. Realisti se něčím, jako je láska, nezabývají. Dělají dobře.
Upřímně řečeno, ukažte mi někoho, kdo doopravdy miloval a byl milován. Ano, ano, znám spousty příběhů o lásce tak opravdové a tak nekonečné, že ji nic nezdolalo, ale to jsou JEN příběhy. Lidé o lásce píší, básní, mluví, ale o čem my nepíšeme, nebásníme, nemluvíme? Lidé měli vždy potřebu něco, co je vyjímečné, nějakým způsobem zachovat pro příští generace. A nejen to, snažili jsme se vždy něco takového osobitým způsobem jedinečné vytvořit. Povedlo se to už někomu? Vytvořil již někdo za tu dlouhou dobu, co se o to snažíme, něco takového?
Ať se snažím jak chci, na nic si nevzpomínám. A proč? Lidé prostě nemají v moci něco takového vytvořit. Jsme příliš povrchní, příliš hrabiví, příliš sebestřední. Na něco takového asi nemáme. Pořád se stavíme na piedestal, přestože na to nemáme právo. Upřímně, když se ohlédneme, nemáme být na co pyšní. Nedokážeme si udělat ani pořádek ve svých vlastních řadách. Skvrn na našem štítě ctností je až příliš.
Ale nesmím být tak kritická. Koneckonců, něco jsme přece jen dokázali stvořit. A to něco se bude nést jako legenda po tisíce let. Bude to tady vždycky, i když my tady už nebudeme. Stvořili jsme legendu o lásce. Tenhle cit, který jsme možná sami nikdy doopravdy nepoznali, nám budou závidět všechny civilizace - ať pozemské, či mimozemské. Budou si o něm šeptat. Budou ho uctívat i nenávidět, ale nezapomene se na něj. Všichni ho budou chtít dosáhnout.
Budou nám závidět něco, co jsme vlastně ani neměli. Není to paradox? Láska je totiž jediná věc, o které si „lidé“ budoucí nebudou moci říct, že někdo z nich umí udělat, může koupit a nezbude jim nic jiného, než závidět. Láska je jediná věc, která se nedá koupit v supermarketu a prodavač o ní nemůže říct: „Je v třetí řadě, hned vedle instantního sexu.“