Sněhová vločka

Štěstí je každá sněhová vločka. Škoda, že teď nesněží... Škoda, že nemáš čas. Ani na mě.
Jsem smutná, protože jsou svátky, kdy by člověk měl být se svými nejbližšími, s těmi, kteří ho mají rádi. A já jsem sama. Už zase. Opět jsem ta druhá, ta nezajímavá, ta na spodku pyramidy hodnot. Už zase se utápím v sebelítosti, propadám sentimentu a depresím. Jsem pesimistická, protivná a ubrečená. Úsměv už utekl. Radost se vzdálila. A ty, ani sněhová vločka nepřicházíte. Pouštím si smutné písničky a lituji se.

Proč?? Proč mě láska obchází obloukem? To jsem tak hrozná?

Štěstí je slunce, teď schované za mraky. Vzdálené. Nehřeje.

Malá bílá labuť plave někam jinam... nikdo se jí tu nevěnuje. Nezajímá se o ni. Kam poplave?

Budeme se spolu ještě někdy šťastně smát? Nebo už nemáš zájem???
Kdy se ztratily ty chvíle, kdy jsme si dokázali o všem povídat?
Kdy se objeví tvé ruce, aby mě objaly?
Kdy se budu moci schovat do bezpečí tvé náruče? Už nikdy...? To snad ne.

Já nepřestávám doufat, že labuťátko si šlo jen zaplavat, že se neztratilo, že se vrátí. K nám. A že budeme šťastný. Jestli chceš...

Štěstí je v lásce. A neštěstí taky...