Tak trochu... zpověď

Když mi bylo třináct let, snila jsem o lásce. Plánovala jsem si svůj život. Měl být jiný než jaký je teď. V patnácti si najít kluka, v osmnácti mít vážnou známost... prožívat svůj život tak, jak se má. Chtěla jsem někoho milovat, a to samé jsem si přála i od toho někoho… aby měl rád mě.
Dnes je mi třiadvacet, a ani jedno z toho, co jsem si tak horlivě plánovala, nevyšlo. Řekla bych, že žiju hodnotný život. Mám rodinu, dobré přátele i práci, která mě baví. Přesto v srdci cítím zvláštní prázdno. Co bych chtěla víc? Snad jen prožít to, čemu se říká láska. Možná je to všechno tím, že jsem byla doopravdy zamilovaná jen jednou… a celé to skončilo ošklivým a hloupým žertem. A od té doby se něco stalo. Jako by se ve mně něco zlomilo. Vždy jsem toužila po lásce, ale ve skrytu duše se jí bála. Neuměla jsem říct: ‚Mám tě ráda.‘ Nedokázala jsem to, nikdy. Přesto jsem toužila po blízkosti toho druhého, chtěla jsem vědět, že nablízku je někdo, komu na mně záleží. Večer vedle toho někoho usínat a ráno se vedle toho samého člověka probouzet.
A tak jsem to jednoho dne všechno prostě 'hodila za hlavu‘. Řekla jsem si, že než se trápit, radši si lásku vůbec nepřipustím k tělu. A ono se to povedlo. Nebylo to nijak těžké. Všechny city se daly popřít. Vydrželo to několik let. Každého muže, který se ke mně přiblížil, jsem ignorovala. Necítila jsem prázdno, nebylo mi smutno. Ale lhala bych, že se mi za tu dobu nikdo nelíbil. Ve skutečnosti byli dva. Ale odešli stejně rychle jako přišli… Nevadilo mi to. Proč by mělo? Já přece lásku k životu nepotřebovala. Nepotřebuji ve svém životě muže… Všechno přece zvládnu, i když jsem sama.
Nezvládnu… Teď to vím. Co když už je ale pozdě?
Někdo se v mém životě objevil. Najednou jakoby popřel všechno, co jsem si kdy myslela, jako by popřel všechno to, co jsem si nepřipouštěla. Popřel všechny mé jistoty.
Toho někoho znám už delší dobu. Je milý, chytrý, sympatický a je to… je můj typ. Popravdě… nikdy jsem necítila to, co cítím, když se tomu muži podívám do očí. Jakoby svět kolem přestal existovat, zastavil svůj běh a jako bychom v tu chvíli byli jen on… a já. Jeho oči, … to jak se dívá… podlamují se mi kolena a mým tělem probíhá zvláštní napětí, které mě tak nějak naplňuje. Je snad tohle láska? Ten cit, který jsem snažila si odepřít? Bojím se toho. Bojím se, že bych mohla milovat. Taky se bojím, že by mě nechtěl, že on už má svého ‚někoho‘, že je to něčí přítel… A pak cítím beznaděj. Nechci, aby mi zas někdo ublížil.
Přesto všechno… vzpomínka na jeho seznamovací polibek mi, tak trochu, vhání slzy do očí. Mám strach… z toho, že už se to nikdy nestane. Že už nikdy neucítím dotek jeho rtů na svých. Že si ten pocit budu moci jen uchovat někde hluboko ve svém srdci a on z něj po několika letech zmizí a nezůstane už nic, než jen pouhá vzpomínka. Nechci to tak. Nechci, aby zůstalo jen u seznamovacího polibku. Chtěla bych víc, přála bych si…

Jsou přeci Vánoce. A o Vánocích se plní sny…. Stále na to věřím. Na sny, které se jednoho dne stanou skutečností, na zázraky…. Že se dějí. Na to, že i když jsem v sobě lásku zapřela, tak jsem schopná milovat. Věřím, že tomu muži bych dokázala říct těch pár slov. Na to, že ten další rok už nebudu trávit sama… Celý svůj život unikám před realitou do svých snů. Teď je čas se ze snů probudit.

Proto vysílám těch pár odstavců do prostoru, tam do tmy... mezi sněhové vločky, tam, kde někdo možná přijímá naše sny a přání. Takže dobrou noc milé vločky a dobrou noc i ty, muži z mých snů… nemám dost odvahy Ti říct, co cítím…

V.