Vyznání

Já leč často cítím se sám, mám milenku! Ráno se s ní těžce loučím a večer se s ní radostně shledávám. Někdy po ní toužím skoro celý den a pak, když se s ní shledám, hojím své rány v jejím obětí. Je to moje postel! Někdo řekne "jen postel", ale je to něco víc. Je to moje oáza, brána do jiného světa. Do mého světa, když na ni večer ulehnu, tak mě opustí starosti hloupého šedého světa, ve kterém sem se nacházel. A já odcházím, oddávám se svým představám, přáním a snům! Nachazím se ve svém světě. Ve světě kde nehraje roli možné a nemožné. A já? Jsem nesmrtelný, dokážu cokoliv, je to můj soukromí kout který ovládám. Není v něm nic, co bych si snad nepřál. Po namáhavém dni je tento stav přímo nadpozemský a rovná se extázi. A když ten svůj svět ráno, někdy ještě za tmy, opouštím, těším se zas, že do něj večer uniknu!

Postel provází člověka snad celý život, člověk ji bere jako samozřejmost. Někdy se na ní narodí a někdy v ní i umře. Avšak kdo v ní stráví celý život a bude si myslet, že vyhrál, je na omylu. I když svět vlastní je často líbeznější než ten pravý, nikdy v něm nebude tolik jako v tom pravém.

Asi není normální psát vyznání posteli, ale snad někdy najdu někoho s kým mi bude tak dobře, jako s postelí.