Věnováno

Přečtěte si to kdo chcete, myslete si o tom co chcete, ale tenhle článek je věnovaný jenom jedné jediné osobě, kterou miluju nejvíc na světě... Pozor, teď přijde pubertální srdíčko --- <3
Na kolej kluky vodím a ráno se chci brát.
-tentokrát ne-
Ukázal jsi mi, jak jinak to všechno může vypadat, jak jemnější, krásnější, čistší to může být... Děkuju moc.
Nikdy ti nebudu moct dát přesně to co chceš /Ale s tím už jsme se snad oba smířili./ , vždycky mezi náma bude to nikdy nevyslovený „ale“, vždycky to bude strašně tajný, vždycky o tom krásným, co mezi náma je, budeme mlčet, vždycky na Tebe budu vzpomínat. To Tvoje první "A nešla bys někdy ven...?" /To víš, že šla! A jak ráda! jenom jsem Ti to tenkrát prostě ještě nemohla říct.../, naše noční procházky, jako ze snů, který se zdáli těm, co už dávno spali ve svejch stanech. /Tiše, ať je nevzbudíš!/ Mimochodem - dala bych si jedno kradený pivo, prosím. *váhavý úsměv* Pamatuješ? Takhle to všechno začalo... Vlastně ne... Začalo to ještě mnohem, mnohem dřív... Už tenkrát, když jsem Tě poprvé viděla, úplně zblblá do K.B., už tenkrát jsem tušila, že si budeme blízcí... Jenom jsem nevěděla, že tak moc B-L-Í-Z-C-Í- /Hih… Jako blíženci/ Byli jsme si tak podobní. Oba se svými vlastními názory /Jen vzácně si někdo myslí totéž, co já…/, který jsme byli schopný obhajovat před celým světem. /Vlastně jen před tou partou lidí, co námi tak pohrdala…/ Měl jsi pravdu /Ty ji máš vlastně skoro pořád…/, nikdy by nepochopili, proč jsme spolu a proč si tak rozumíme… Jsou prostě – jinačí…
Ale občas mám pocit, že mě vlastně vůbec neznáš… Je tolik věcí, který o mě nevíš /A já o tobě vím skoro všechno…/, ale ne mojí vinou. Ani netušíš, jak ráda bych Ti řekla třeba to, že jsem alergická na meruňky, nebo že jsem jako malá chtěla být princeznou /No jo, jako každá holka… *úsměv*/
***
V duši zbylo světlo z jedný holky
-doufám, že ze mě zbyde víc-