Chtít poznat lásku?

Chtít poznat lásku?

Občas si říkám,
že by bylo lepší nikdy nezažít pocit,
že někoho milujete.

Cítíte lásku celým svým srdcem i tělem.
Rozdali byste se celému světu a
hlavně objektu vaší lásky.

Ten pocit -
že když objektu vaší lásky neřeknete,
jak moc velký cit vás stravuje,
tak vás to celého pohltí,
až vás to v konečné fázi zahubí,
- je tak intenzivní
že nedokážete skoro ani dýchat.

A když to vyslovíte nahlas,
je to jako by jste byli lehký jako pírko a
v tu chvíli dokázali cokoliv.

Cit však musí být opětován.
Jakmile není,
je to, jako by vám někdo vrazil dýku do srdce.
Bolí to víc, než jakákoli fyzická bolest.

Je to horší než smrt.
Po smrti totiž už člověk necítí nic,
ale takhle – pořád dýcháte,
cítíte teplo i chlad a
přece nežijete,
jen přežíváte v prázdné schránce.

Trvá nějaký čas,
než se člověk naučí s takovou bolestí žít.
Jak se říká,
čas zhojí všechny rány.

Jenže některé jizvy vám zůstanou po celý život.
Zahojí se, to ano,
ale nikdy to už nebude jako předtím.
Člověka taková jizva změní.

Jizvy, které jsou pro ostatní viditelné,
jsou mnohdy menší a méně hluboké,
než ty, které lidské oko nikdy nespatří.
Jizvy na srdci a na duši.

Ten pocit znám, cítím to.
Chvílemi mi připadá,
jako by mi někdo ukradl kus srdce a
s ním i schopnost opět milovat.

Kdybych tak mohla zapomenout.
Zapomenout jaké to bylo.
Byla bych dál spokojená ve vztazích,
kdy člověk má jenom rád.

Jenže to už nějak neumím.
Občas si připadám jako mrcha,
když jsem s někým koho mám jen trochu ráda.
Svým chováním nakonec ublížím člověku,
který si to vůbec nezaslouží.

A to mě trápí.
Nechci ubližovat.
Nemám to ráda a nevyžívám se v tom,
jako někteří jiní lidé.

Chtěla bych umět milovat ty,
kteří milují mě.
Srdci se ale nedá poručit.
A tak jenom tím,
že existuji, ubližuji.

Nechci aby mě milovali,
je to tak strašně zavazující a
bolí to i mě, když je odmítám.
Jenže co s tím???

Pořád se snažím najít nějaké východisko,
ale žádné zatím nevidím.
Je to jako bych tápala slepou uličkou a
přitom narážela do každého,
kdo se mi připlete do cesty.

Chci zpátky svoje srdce!!!

Jak se říká,
mince má dvě strany,
jednou je láska a
druhou nenávist.

Tyto dva city mají k sobě velice blízko a
někdy je těžké mezi nimi najít rozdíl.
Láskou to většinou začíná a
nenávistí často končí.

Nenávidím ho za to,
že tak hluboko ranil mé srdce a
sám tak hlubokou ránu nemá.

On si žije v klidu dál. A já?
Já jenom přežívám a doufám,
že se to jednou změní a
já budu moci někomu znovu říct
Miluji Tě.

To čekání je však velice obtížné a
bohužel vím,
že během té doby přijde k úrazu více lidí
než jenom já.

A ačkoli bych tomu chtěla moc zabránit,
nevím jak, protože žít musím.
Nehodlám se pohřbít zaživa,
to nedokážu.

Nezbývá mi tedy nic jiného,
než se hodně snažit a
nedávat jiným zbytečné naděje.
Je to ale hodně těžké.