Rodičovská láska k dětem...To já neznám...:(

Teď tu tak sedím a přemýšlím nad mojim životem, co všechno sem si prožila. Nechci ze sebe dělat chudinku! To vůbec! Ale přeci jen se maj jiný "děti" líp jak já...teda aspoň já si to myslím. Je mi smutno z toho jak se kemě chovají rodiče, hlavně otec. Vím že mě mají rádi ale někdy mi to tak opravdu nepřipadá! I já je mam moc ráda ikdyž říkam že je nesnáším..ale v hlouby srdce...
Je mi hrozně líto...až do breku, když si uvědomím že mě táta jen kupuje, nikdy v životě mi neřekl že mě má rád! A do teď mě citově napadá... Chce se mi brečet. "Ty že jsi můj táta??" Nechci tomu uvěřit, ale je to tak. Předchvilkou jsem byla v obýváku s rodičema sama a táta do mě jakoby nic začal zase rýt. Vůbec nevim o co mu jde!!! Když začal...po chvilce se přidala i máma. Mě to tak hrozně bolí když mi tohle dělaj! Ale co s tim mam dělat??? Co mam dělat když je mi pouhých 15 let? Něco přeci jen jo...ale to mi pomůže nachvilku...je to jedno říznutí do ruky. Kdyby se dozvěděl táta že tohle dělám tak už bych byla mrtvá. Někdy mám takový pocit že mi ukazuje jak hrozně mě nesnáší...Ale neboj tati! Já jak budu moct tak ti odejdu z očí navždy. Tohle mi neni líto. A čí je to chyba...moje? Jo...je to má chyba, já jediná chybuju v tomhle hnusným falešným světě...ty ne, ty jseš pan dokonalý. Dáváš mi všechno za vinu. Jak to můžu udělat já...když nejsem doma??? Jak můžu dojít se psem..když jsem na horách??? řekni mi... proč mi nedáš pokoj a nenecháš mě? Nemyslíš že by to pro oba bylo lepší? Vždycky když me seřveš tak že se na místě rozbrečim jak malá holka? Řveš na mě při každý kravině, dyť se to dá řešit i jinak než ječením, pláčem, vztekem a nakonec útěkěm do mého světa. Když řveš tak jsem kdesi pryč, ale nedokážu popsat kde. Vždycky ustoupim a běžim do pokoje se vybrečet a vykonat jednu věc, pro mě tak nutnou. Proč mě nechápeš a neustále mi ubližuješ?