Můj neznámý..

1.stol BC,Bibliaston

Milý neznámý,
Viděla jsem Tě jen jednou a tento dopis si asi nikdy nepřečteš,ale přesto to napíšu.Možná se potřebuji vypovídat,možná tajně toužím,aby se to do Tvých rukou přece jenom dostalo…
Když jsem Tě potkala,byla jsem ohromena.Nevím,zda Tvojí krásou nebo přirozenou galantností..Věříš na lásku na první pohled?Možná je to klišé,ale až po setkání s Tebou jsem jí poznala já.Okamžitě jsem se zamilovala do Tvého stínu,jak si vycházel z moře se sluncem v zádech.Nejsi nijak zavalitý,máš spíš útlou postavu,ale svaly rýsující se pod strohým šatem mě uchvátily.A Tvoje oči…..Těm očím bych vzdala hold kdykoliv by si zamanuly.Je trapné přirovnávat je k pomněnkám,ale nemůžu jinak-Jako pomněnky..Vždycky jsem měla za to,že modré oči nemůžou nikdy dosahovat takové hloubky jako oči tmavé,ale ty Tvoje boří všechny mé ideály a domněnky.Byl jsi celý mokrý,když si vyšel na břeh, a lesklé kapičky potu smíchané se slanou vodou se vyjímaly na Tvém snědém těle,stejně jako světlé vlasy,slepené solí.Visely jako cáry tuhého písku podél mladého obličeje.Přesto jsem jen stěží mohla odhadovat Tvůj věk,ale jestli mám právo soudit,tak moc zkušeností si zřejmě ještě moc neměl.Zračila se Ti v obličeji určitá nerozvážnost a vůbec nezájem k řádům.Vypadal si,jako když chceš pokořit svět-majetnicky a tvrdohlavě.Byl si mladý a chtěl si, abychom všichni věděli kdo jsi.Potřeboval si někoho,kdo Ti bude ležet oddaně u nohou,popřípadě Ti je líbat na znamení naprosté pokory..Jednou to u Tebe vyvrcholí ve zvrhlou posedlost mocí.Nemůžu,to co jsem viděla,pořádně popsat,protože jsem to viděla poprvé.Ty jsi byl moje poprvé.Když si tu byl Ty,já myslela že můžu všechno.Dokonce i létat výš než ptáci.U Tebe jsem byla volná a lehká jako pírko.Pírko,co by se Tě smělo dotknout..Jen opatrně a náhodně slétnout na Tvou paži…Svézt se po Tvé jemné kůži….A nechat se unášet vírem Tvého dechu až mě nemilosrdně shodíš do vln a necháš mě se potácet ve smrtelné křeči.Co mě velmi zaujalo byl Tvůj nos..Vůbec se nehodil k Tobě samému a přesto Tvůj obličej skvěle doplňoval.Přesto mi připadá,že nos prozrazoval,že sice jsi rozhodnut změnit svět,ale pořád váháš…že ještě nemáš potřebnou sílu.Asi to bude Tvým mládím,jinak si to vysvětlit nedokážu.Rty.Bůh mi je svědkem,jak moc jsem se chtěla Tvých rtů dotknout.Nebyly plné,jak jsem vídávala u chlapců,co žili u nás,ale úzké a chvějící se zimou.Přesto byly podivně známé..Byly to rty ,které jsem viděla snad jen ve snech. Vidíš,není to snad osud?!Neznám Tě a přesto znám.Znám Tě tak důvěrně,jak jen jsem schopná.Od toho rána Tě vidím všude,vidím Tě místo učitelů,místo rodiny i místo sloupů chrámu,kam každý den chodím..podpíráš klenbu s pevně semknutými rty..svaly se Ti rýsují nadlidskou silou,klepeš se,ale tentokrát ne zimou,ale tíhou mramoru.Vypadáš,že se zlomíš,ale kvůli mně to vydržíš.Ve snech jsem Tvoje jediná,Tvoje láska,Tvůj život,který chceš odžít naplno… se mnou.Ne jako obyčejný člověk,ale jako bůh.Je to troufalé,ale chtěla bych Tě mít celého na svém loži,kde teď píšu tyhle řádky protkané láskou..horoucí láskou,která mě snad sežehne za živa.Planu touhou,věř mi,že nevím už,jak dál..Žiji jen ze svých snů o Tobě…Obzvlášť si pořád přehrávám ten,jak se Ti nohy zabořovali do mokrého písku..V tom snu jsi byl pro mě zářivější než celá galaxie hvězd a odvážnější než největší vojsko světa.
Můžu se jen opíjet tím,že Tě ještě někdy spatřím.

S láskou v srdci..
Tvá věčně čekající Tula