Tanec s páskou na očích

Už jsi zase jen něco vystřihnutého z mé čiré fantazie. Dalo by se to téměř nazvat výplodem choré mysli. Čím víc se snažím průběžně zapomínat, tím víc mi vyvstáváš z paměti znovu o něco oživenější, ale to už nejsi ty. Mrtvé obrázky, ruce plné zaprášené prázdnoty. Slehla se zem po tom, čím jsi ve skutečnosti. Teď už jsi mýtus. To nesmíš.

Nejhorší na tom je, že nikdy nevím, nakolik uvěřím rozporu mezi tebou a mýtem, až se setkáme příště. A zatím nevím. Mám z tebe v hlavě zamlžený výmysl nebo je to ještě pořád pravda? Svýma očima mluvím za tebe a to není vždycky dobře, pokud už nevím kdo jsi. Ano, to je to. Ztrácím se v tobě. Zůstat nad věcí je buď neobyčejně těžké, nebo se to časem stává fatálním omylem.

Čtyři maličké obrázky skorotebe... a dalších natisíc skorovás v mé hlavě. A ani jedno není pravda. Je to skoro jako moje vlastní duše. Rozpad i splynutí. Možná, že to pak cítím současně a mám pocit, že to tak má být. Ty to víš? V očích ti píšou o věčném spojení utrpení a pochopení.....tak (radosti i strasti) plné. O štěstí, které se dokáže radovat i přes bolest, kterou prošlo a dokáže ji přijmout zároveň. Tvoje oči mluví jako kniha. Ach, tolik bych se ptala! Copak je možné, aby takové oči těm mým věřily? Ano? Ne? I tak se jedno bojím slyšet víc než druhé. Nadčasová strnulost a úprk, je to skoro takové jako nekonečnost vesmíru.

A tak zůstáváme stále blízcí i cizí... i při tanci to tak bývá. Tančíme skoro waltz, jen pozpátku, kdy poslední doba je průrazná a těžká, a taky pak její stopu musíme nést nejdéle. (Tohle je lepší nechápat vždy ve všech nabízejících se materiálních smyslech.) Něco se mi vtisklo do hlavy a já se tomu tak bojím věřit, jako nevěřit. Bojím se ucelit myšlenku a dokončit hodnotu, jako bych věděla, že ještě nemám. jako by něco bylo proti mně samé a nutilo mě neustále hledat znovu pod trestem ztracení. A tak jsem ztracená věčně a nadto dobrovolně. V tobě, v sobě, v nás obou...tonu....a také v našem tanci, který se bojí mít konec.