Mé lásce....

Motto : „Život je jako divadlo,
které se musí hrát,
i kdyby srdce plakalo,
ústa se musí smát....“

Říkám si : „Proč se mám pořád smát ?“ Teď mi do smíchu není, spíš do pláče a ten si nedovolím. Proč ? Mám lásku, ale je tohle vůbec láska? Víkendová, s nejistou možností setkání. Nevadí mi to. Jenže...... Jenže já nejsem kůň, abych snesla všechno.
Slyšela jsem láskyplná slůvka, slůvka vážná : „Miluji Tě.“ Krásné telefonáty byly příjemnou součástí těch chvil, kterých jsem si vždy tolik vážila. Ano, žijeme každou minutou, a tak mi nevadilo, že jedu jen na pár hodin za svou láskou, a ta nepřišla, dokázala jsem odpouštět....
Odpustila jsem jednou dvakrát, třikrát... Do chvíle, kdy mne ochromila nemoc a najednou jsem zůstala doma. Poprvé mě strašlivě ranila tahle "malá, velká" nespolehlivost, kdy jsem propadala pocitům beznaděje, nemohoucnosti a nejistoty, co bude. Nikomu nepřeji pocit bezmoci. Dokonce i toto jsem dokázala trochu spolknout.
Začalo jaro, období sluníčka, nesvázaných, svázaných lásek. Miluji slunce, procházky, večer, kdy je nádherně. Miluji pampelišky, květy, vůni luk.....
Nesmírně jsem se těšila na tuto dobu, až ON a JÁ spolu budeme tyto nádherné chvíle jara prožívat. Mé naděje na podvečerní procházky a květinky pohasla jako plamen svíčky. Toužila a tajně si přála, ať udělá alespoň tento malý ústupek ve svém, jinak nabitém programu. NE.
TAK SI ŘÍKÁM : „Chci tak mnoho, pár hodin, pár procházek, bláznivé kousky a květiny do vlasů? Opravdu mám náročné požadavky, anebo jsem si patně vybrala partnera? Nevím, budu se muset nad tím zamyslet.“

Jaro je v plném proudu a já už teď vím, že nechci promarnit veškerý čas v naději, že ON přijde. Čas slunce, květin trvá až příliš krátce. Raději pojedu do přírody.Je mi to líto, miluji ho, ale nejsem jeho otrok, abych čekala..........
Ne, nemám právo plakat. Dělám chyby, dvakrát tutéž, vím o ní, ale platím za ni draze, to není fér.

Končím a říkám : „LÁSKO, MĚ UBÝVÁ SIL!!!!!!“

29. dubna 1998