Dopis jedné z mých bývalých lásek

Ahoj Davide,

Je večer, koukám na Tvou fotku a hlavou se mi honí vzpomínky na chvíle prožité s Tebou.
Začátkem července jsem odjížděla na prázdniny plna očekávání, co mě potká. Přitom jsem tajně doufala, že nezůstanu sama a najdu lásku. Ale můj pesimistický pohled na život, nic podobného nepžipouštěl.
Dodnes si pamatuji na moment, kdy jsem Tě poprvé uviděla. Hrál jsi na kytaru, kolem Tebe spousta lidí, tedy lidí, děvčat. Hlas v mé hlavě si pro sebe říkal : „Ježkovy zraky, co to je za děs?“ Můj úsudek byl plný pohrdání, nevšímavosti a rezervovanosti.
Tím víc mne mile potěšilo pozdější zjištění, že nejsi jen namyšleným frajerem, ale naopak, velmi příjemným a chytrým klukem.
Jistě si pamatuješ na noci plné rozhovorů a na můj útěk ze srubu, když jsi se oddal snům. Z tohoto hledání jsi si odnesl pěknou bouli, když Ti dveře byly malé.
Už tehdy mezi námi cosi začalo jiskřit, ale ani jeden z nás si tuto variantu nechtěl připustit. Přesto se z nás stali víc než kamarádi, stal se z nás zamilovaný pár.
Pro mne jsi byl neskutečným snem a krásnou láskou. Tvá kytice drží prim, protože je první darovaná opravdu z lásky. Nezapomenu na Tvé zářící oči, které provázely naši společnou večeři při svíčkách, před mým odjezdem na tábor. Dělilo nás 180 km, ale Tvé dopisy mi dodávaly potřebnou sílu, naději vydržet vše až do konce.
Snad díky tomu jsme se oba těšili na poslední prázdninový týden, který patřil jen nám. Bohužel radost kalil pocit, že není něco v pořádku. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Rozmluva a konec. Stali se z nás jen přátelé. Ale dokážeme být přáteli ?
Tehdy jsem prohlásila, že nebudu vzpomínat. Vzpomínky jen jitří rány, ale vím, že to až tak není pravda, budeš jediná výjimka, potvrzující pravidlo.
Dovol tedy, abych Ti naposledy mohla říct : „Lásko, děkuji “

8/96