Křehký svět poezie

Křehký svět poezie

Díl 2 – Milostná poezie

Část 1 Několik poznámek

Báseň
Báseň je fenoménem, obsahující obrazy a hlavně hloubku a šíři lidského citu. Báseň promlouvá k lidem svým tvarem. Goethe nás učí, že „poetické minimum je zároveň poetické maximum v tom smyslu, že „báseň se smí jen maličko povznášet nad prózou, aby nevznesla někam mimo prostor nebo se nezrušila v pouhou ornamentiku“. Samotný obsah básně však tvoří poetická myšlenka. Bez ní by báseň nežila svým svébytným individuálním, autonomním životem. Avšak, je jasné, že se poetická myšlenka nesmí přehánět tak, že se bude vtírat a obtěžovat nás přesvědčováním o své hloubce všestrannosti.

Básník
Někdy je báseň víc a někdy méně než básník.Samozřejmě, že se žádný básník neobejde bez veršové techniky, obejde se bez znalosti poetických pravidel a až potom se může snažit tato pravidla překročit. Vědomě a umělecky překročit!
Lidsky pravdivý cit, který básník do básně vkládá, je svědectvím a čtenář by měl lidsky pociťovat, pokud je lidsky pravdivý. Protože v poetickém myšlení pojem a pocit postihuje ztvárňuje poetickou myšlenku. Krásné lyrické dílo je výplodem okamžitého vzplanutí a výbuchu citu. Velkou nezastupitelnou roli hraje fantazie. Bez ní je báseň nepřirozená a vyumělkovaná. Básník tedy oživuje obraz svým citem a myšlenkou.

Poezie
Poezie je život, je to podstata života, vnímaná jemnými smysly svých tvůrců, opomíjejíc hrubou hmotnost tohoto světa a zabývající se jeho vůněmi, barvami, zvuky a imaginacemi.Poezie je tichá záře hasnoucího dne a vášnivá záře červnových rán, když slunce vychází nad pohorky, nad lesy a vodami. Něžně odráží vonný dech květů a něžné odstíny světel stínů, které tančí na obloze, polích a lukách. Poezie může snadno přenést do našich pokojných dnů vzrušení i blaženost, pocity nevýslovného štěstí i smutku, může nám zprostředkovat šumění i vůni pšeničného pole či zvuky vody, ženoucí se korytem potůčků, horských bystřinek nebo řek. ¨

Poezie a láska
Poezie může a umí křísit v nás lásku, když se cítíme zklamáni a nejistí ve svých citech nebo v citech toho, koho milujeme.A básník se umí, vší silou a veškerým citem, oprostit od pout, které ho tísní a poetickou myšlenkou letí prostorem, aby našel podstatu svého zneklidňujícího stavu mysli a osvobodil se od svého utrpení, vcházejíc do bran harmonie. Svou milostnost pak ukládá do křehkých slov jako by ji šifroval, ale ve skutečnosti – jemně se dotýká svým vibrujícím duchem samé podstaty lidské lásky a někdy i její povrchnosti. Musí se osvobodit od hořkosti, aby ji dokázal ztvárnit, musí se osvobodit od bolesti, aby o ní dokázal svědčit vroucími a očisťujícími slovy a tak, přibit na pranýři, který si sám stvořil, stává se obhájcem lásky a citů, aby je vydal světu. Milostná poezie má vlastní, uzavřený svět, který se řídí vlastními pravidly. Tento svět musí být pokládán za to, čím opravdu je. Musí být – pravdivý.
Ale básníkova osobnost přesto není odtržená od reality, není ni dokonalá, ale dokáže vytvořit něco, co přesahuje vlastní fyzické i duševní hranice.

Část 2 – Básníci vzešlí z lásky

Vladimír Holan hovoří o poezii jako o tajemství a klíče k ní dává básníkovi láska.A pokračuje dál :“ Poezie svoluje s námi hovořit pod jedinou sice, ale neúprosnou podmínkou, že ji totiž milujeme. Neříkám to je tak do větru: Bez lásky nelze nic. Ani umřít nelze bez lásky“.
Otakar Březina přiznává:“A hle, divem lásky rodí se slovo. V horoucnosti básníka, myslitele a světce usiluje, aby vyjádřilo toužení všech bytostí země, bolestné tajemství i sladkost naděje její.“
Karel Čapek dojemně říká ve svém díle „Hamsunova samota“, 1934: „ Samota básníků, to není uražená ješitnost, ale spíš zklamaná láska, neboť bez velké lásky k lidem se člověk nestává spisovatelem“.
František Halas nezůstává pozadu, když říká:“ Poezie stejně jako láska přetrvá věky, bude-li opravdu poezií a všichni vyklečí její krásy stanou se zbytečnými před divem jejího vniknutí do duše, připravené k stavu této milosti. Pokračuje: “ Poezie je formou lásky,vedoucí srdce, je ždáním, často úpěnlivým, někdy vzpurným a křičícím, plačícím, ždáním oné krásy a chvíle, která byť trvala vteřinu, bude součtem všechno, co jsem žili a snili a co si přepočítáme v posledních minutách.“
Josef Hora zase píše: „Teprve v poezii nalézá tvůrčí a rozkladná síla milostného vztahu svůj pomník. Jeho pomíjivost je tu ustálena zaklínadlem lyrické věty. Tak promítá poezie vteřinu do trvalosti. Dává stanout času, jako chtěl Faust „Vteřino krásná, neprchej…“ a spojuje nás jasnozřivě s podvědomým vnitřním děním v nás. Realizuje naše tušení, chytá prchající stín – jen zdánlivě je to však prchající stín, vskutku spíš hřeben nejvyšší vlny našeho vnitřního života, kdy jsme byli nejvíce tím, co po pravda jsme …“
Josef Konrád pravdivě vyznává: „Každá řádka básně je úsečka, směřující samoúčelně k srdci. Ostatní, vyšší poloha básně umožňuje jejím slovům početnější, barvitější ozvěnu …“ a jinde říká:“ Verš musí být nadán schopností pronásledovat naše osrdí jako žíravina nešťastné lásky…“
Jiří Orten:: „Dostat se k lidskému srdci, až docela k lidské krvi, se podaří jen těm, kteří mohou skutečně milovat, básníkům..“

Na těchto několika ukázkách myšlenek českých básníků, jak jsem je vypsala ze svých poznámek, je znát, že láska ve své nejryzejší podobě je směrem, kudy se básník a poezie musí ubírat. V české básnické tvorbě se však prolíná milostná poezie s prvky národního cítění a zápasu, který básníci podstupovali spolu s pohnutými dějinnými událostmi.Spojují citovost a horoucnost vlastního vnímání se zvraty, jimiž osobně procházejí a pro svou tvorbu hledají nové zdroje k vytváření vlastního výrazu a postoje. Proto jen zřídka najdeme v dějinách české poezie výhradně milostnou lyriku, která neodráží dobu, v které básník tvořil.

Část 3 – Básníci lásky

Pro tuto kapitolu jsem si vybrala několik básníků, jejichž verše o lásce mi zůstaly v paměti a doufám, že si, milí čtenáři, rádi oprášíte své školní dojmy z hodin literatury a možná i zaprášených deníků, kam jste si, mnozí z vás, ty krásné verše zapisovali.

Jaroslav Vrchlický
Neznámé

Jdi, my se nikdy nesejdeme více:
Já nevím, kdo jsi, ty nevíš, kdo jsem:
Však jestli mluví oko, ret líce,
vše řečeno, nechť každý zůstal něm!

A dnové přejdou, měsíce a roky,
Za námi zavře se ten líný svět,
Však budeš víc než líbezné snů kroky,
Než z rychlíku jen spatřen sladký květ.

Až po letech, když starý kmen se skácí
A rozřeže – co najdou kruhů v něm!
Ty jedním budeš z nich… Ó snové sladcí,
Já nevím, kdo jsi, ty nevíš, kdo jsem!
(Skryté zdroje, 1906)

Antonín Sova
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě?řek jsem k ní. Poslední slunce na síti,
Zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,

mé louky teskní vůní mdlou vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jsou a všecko planou je už hrou,-

že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvíhám vlajky a stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát zjara čekal jsem … V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich vás hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpány?
Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.

A teď! Kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat,
Na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?

Pro nás tu sluce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikdy louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,

Chci odplout sám poslouchám podzimu pohádkové hlasy, -
Jdu hledat nové království.
Kdo vám tak zcuchal tmavé lasy?
(Ještě jednou se vrátíme, 1912)

Fráňa Šrámek- Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...
(Splav, 1916)

Karel Hlaváček - Hrál kdosi na hoboj

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Karel Hlaváček - Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.

Hráč náruživý zádumčivých, zešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.

A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů, utlumených sordinami,

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...

Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji

a virgilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích hodů.

Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji...

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.

(Pozdě k ránu, 1896)

Vzpomínáte? Není třeba slov, stačí jen vnímat hluboké mollové tóniny srdce básníků lásky a fantazie.

Avšak, nemusím lkát nad minulostí, protože v naší přítomnosti, a díky počítačové technice, se rojí básníci lásky, kteří křísí opět zasuté vzpomínky a zasuté city, abychom je spolu s nimi sdíleli a prožívali.
Pokračování kapitoly 2: básníci lásky z literárních serverů.