Láska...

Úvaha o LÁSCE

Co vlastně slovo láska vystihuje? Co to znamená? A jak je možné, že jedno jediné slovo dokáže říct víc než tisíce vět? Čím je tak zvláštní a proč jsou kvůli ní lidé šťastní i zklamaní. Přináší bolest i radost. Slzy i úsměvy. Milióny a snad i miliardy srdcí jsou díky ní na světě. Život už od pradávna vznikal jen a jen z lásky. Z toho citu, který se zcela liší od ostatních. Láska může být laskavá i nemilosrdná, neopětovaná i oboustranná.
Jednou rozbuší každé srdíčko a pohladí každou duši. Někomu trvá déle než ji najde a někdo ji pozná už v raném mládí. Záleží jen na nás a na osudu, jak nám cestu předurčil. Jak si vlastně lásku představujeme? Je to snad růže, jenž může kvést a vonět nebo zvadnout a uschnout? Nebo ji vidíme jako hvězdičku na noční obloze, která svítí jasným světýlkem dlouhé roky a možná i staletí či tisíciletí? Ale i ona může jednou vyhasnout. Ne, ani jedna z těchto představ není skutečnou láskou. Tu najdeme jen v srdcích. Vidět je všude kolem nás, stačí se jen pořádně rozhlížet. Tamhle jde babička s dědečkem a dívají se na sebe šťastnýma očima. A tady vedle sedí na lavičce mladá zamilovaná dvojice. Drží se za ruce, dívají se jeden druhému do očí a pak se dlouze políbí. O kousek dál jde maminka, tatínek a vezou kočárek. Ti už taky vědí, co je to láska a nedají si jí vzít. Je jí tu tolik a i přesto chodí po světě lidé, kteří se nemohou dočkat. Není to nespravedlivé? Samozřejmě že je, ale co je v životě spravedlivé? Vše se musí brát s nadhledem a třeba ji jednou najdou. Ale i tak je nádherný pocit, když se vám v mysli honí tisíce představ a myslíte jen na jediného člověka. Nemůžete se dočkat chvíle, kdy ho opět uvidíte. Přemýšlíte, co byste mu řekli. Ale když ten vymodlený okamžik přijde, stojíte a díváte se do prázdna neschopni vyloudit ze sebe jediné slůvko. Čas jako by se najedou zastavil a nic kolem neexistuje. Cítíte jen silné bušení srdce, rychlý dech. Toto by přehlédl jen hlupák. Láska je něco tak živého a zároveň neskutečného.
Pokud je to skutečný hluboký cit, nejste schopni myslet na nic jiného než na osobu, která vám uloupila polovinu srdce. Hlavou vám prolétávají vzpomínky na dobu, kdy jste s ní byli. A poté zase dokola a ještě jednou. Už nevíte, co s tím? Není nějaký způsob, jak zastavit její šíření dřív, než vás doslova celé pohltí? Jak se jí zbavit nebo aspoň oddálit? Bohužel tahle krásná choroba patří mezi nevyléčitelné. Jestli je ale naplněná, klidně se jí poddejte a nechte se unášet vědomím, že nejste sami. Jenže, když vám přináší jen samé zklamání, je lepší zkusit zapomenout. Při této léčbě záleží jen na vaší duši, jak moc je silná. Sesbírejte všechnu sílu až z konečků prstů a pusťte se do odvykací kůry. Každopádně je jisté, že nemoci, tak krásně pojmenované, podlehneme všichni. Někdo dříve, jiný později. Každý si zažije ten pocit, kdy nevíte jestli plakat nebo se smát. Krev uvnitř vře a cítíte jako byste měli každou chvílí vybuchnout. Najednou zase mrznete a nevíte proč. Duchem jste nepřítomní a všichni vám to vyčítají. Nežijete v reálném světě, ale ve svém vlastním. Vytvořili jste si v něm svou budoucnost. Vznášíte se nejmíň sto metrů nad zemí. Vzpomínáte na minulost, přemýšlíte o tom, jaké by bylo kdyby….Je to něco tak úžasného. Škoda jen, že se to dá zažít jen jednou za život. Všechno kolem je zakryto růžovou mlhou, která nepropustí žádnou špatnou věc. Každý z nás prožívá lásku jinak, ale příznaky jsou stejné. Věřte nebo ne, ale tento cit ovlivňuje i to, jak celkově vypadáme a jak nás vidí ostatní. Šťastně zamilovaní jsou už na první pohled krásní, naproti tomu zoufalí vypadají bledě a nezdravě.
Objasnila jsem tedy význam slova láska? Bohužel, ale ne. Jak už jsem na začátku řekla. Je to jediné slovo, které nelze slovy vyjádřit. Ale jedno vím jistě. Když se poprvé objevila, byl to začátek života. Nemůžeme ji druhému dokazovat jen řečmi ale hlavně svými činy. Uvnitř každého z nás je uloženo semínko citu, které jen čeká, až ho zalijeme kapkou naděje a lásky. Potom vyklíčí a vyroste z něj skutečný hluboký cit, zůstane uvnitř a nikdy nezmizí.