Křehký svět poezie

Křehký svět poezie

Pokračování 2,. kapitoly – Miroslav Šimice

Z pohledu dnešních požadavků na poezii by se zdálo, že lehkou, hravou milostnou poezii přestali současní básníci pěstovat. Naše doba, viděná z přímého pohledu, je hektická, nervózní a dravá. A tak lidé zapomínají na jemné chvění svého citového života, jestli ho vůbec vnímají. Ale jsou básníci lásky, kteří stále umí ještě přivonět ke světu a usmívat se, i když, a to my nevíme, prožívají něco podobného jako ti ostatní lidé. Všimli jste si, že je jaro? Já ano. Prizmatem následující básně, která citlivě klepe na smysly člověka a rozehřívá pocity svobodného prožívání rána, do kterého se budíme a je nám dáno ho spatřit v celé kráse.

Jaro

Miroslav Šimice

Jaro se něžně pohupuje
v bocích, jak kráska mámivá,
srdce vylézá ze své sluje
a něžnou touhou ožívá!

Paprsky slunce prohřívají
mé kosti zimou prokřehlé,
ptáčkové sladce zazpívají
mi píseň Lásky ztracené...

Však něco končí, jiné přijde,
naděje v srdci žije dál,
věřím, že šťastná hvězda vyjde,
život se změní v karneval...

Jak zvláštně a křehce zní ta slova v něžných spojeních! A víte, v čem je to umění? Básník nás nenutí se dívat jeho očima na zázraky jarních dnů, ale zprostředkovává nám v lehkém rytmu svůj pocit, své pozorování, svou dobrou náladu. Možná, že někteří příliš kritičtí lidé by vytkli používání zdrobnělin a volbu jednoduchosti. Ale je to právě básník Miroslav Šimice, který nás nevleče labyrintem nečitelných a sotva pochopitelných zákoutí lidské duše. On se dívá celou svou torbou, na svět a jeho proměny, s úsměvem. A to je důležité! Svět se nehroutí, hroutíme se jen my pod tíhou úzkostného strachu z čeho neznámého, nečitelného, neuchopitelného a přitom stačí se na chvíli zastavit a podívat se na stromy, zaposlouchat se do ptačího zpěvu a být chvíli, alespoň chvíli s básníkem, který nám nezištně nabízí lehkost a radost každého dne, který je tak vzácný.

Následující báseň, kterou jsem vybrala z tvorby básníka Miroslava Šimice, je báseň milostná. Jakoby vyšla lehce z jeho pera a na první pohled je prostá a jednoduchá. Mnohý člověk by ji přehlédl okem a pokrčil rameny. Sentiment, který se nenosí? City, o kterých se nemluví? Jsem přesvědčena o tom, že mnoho krásných vztahů stůně na mlčení. Na neschopnost říci něco, co druhý chce a potřebuje slyšet v některou chvíli, kdy si není jistý, kdy trpí a nebo kdy se cítí opuštěný v davu lidí, vyžadující jeho přítomnost. Ale někdy to prostě nejde, člověk potřebuje klid, ticho a pohodu pro ozdravění svého nitra a troufám si tvrdit, že básník to citlivě chápe. Jinak by nebyl schopen nás obdarovat tak krásnou básní. Zde je:

Chci
Chci být Tvým vánkem, co Tě hladí,
čechrá vlas Tvůj rozevlátý,
loutnou, jejíž hlas krásně ladí
s písní, co srdce zpívá Ti!

Chci být tou něžnou kapkou deště,
co řasy smáčí v Lásky čas,
boxer, co zatne svoje pěstě
a za Tvou čest bít jde se zas!

Chci být tím šálkem plným kávy,
co kouzlem dálek zavoní,
milovat Tě a být ten pravý,
co srdce Láskou rozezní!

Chci Ti paprskem slunce býti,
jenž duši Tvou Ti zahřeje,
plnými doušky s Tebou píti
z poháru vášně Mé i Tvé!

Chci být okvětním plátkem růže,
co pokoj něžně provoní,
odsunout stranou další muže,
co o Tobě sen Lásky sní!

Chci být tou malou kapkou vody,
co ve sprše Ti kůži chladí,
okusit s Tebou všechny svody,
zažít Lásku, co něžně hladí!

Víte, co báseň znamená v tomto odcizeném světě, kdy jde každý sám vlastní cestou a bojí se milovat nebo darovat kousek svého já, aby neprošel vzápětí zklamáním nebo nestal se tím, kdo je odvržen, zapomenut, opuštěn? Nejsou to jen planá slova, ale živá a láskyplná spojení přání a touhy muže být první mezi všemi, být tím, kdo je přijímán a kdo se uchází o lásku.
Ve své podstatě je velká báseň!

Ano, básník lásky a krásného vidění jinak všedních dnů je mezi námi a myslím si, že v jakékoliv chvíli je možné a krásné mu naslouchat.
Už nebudu rušit!