Poslední tanec

Naposledy s Tebou tančit a ve Tvé náruči plout, hrdlo stažené, křečovitě se držet tvého ramene, slzy na konečcích řas, marné pokusy zahnat je rychlým mrkáním víček, zhoupnout se a nakonec poplést kroky a zůstat stát jak solný sloup.
Vyčítavá slova, obviňování, mlčení nebo křik, mimo rytmus kroužit po sále, poslední pohled, pak necháváš mě stát na podlaze z vrzajících prken a odcházíš, neotočíš se, nevidíš mě, jak tam stojím sama, opuštěná, do posledního kousku těla zničená, kráčím za Tebou, chci s Tebou ještě tančit, zpomalíš na schodišti a náhle –

- stálo to dva papírové kapesníčky, pár litrů slz a několik tisíc slov na vysvětlenou
- stálo to za to, protože tenhle valčík nebyl náš poslední

Tančit valčík a myslet při tom na to, že je třeba i náš poslední, mělo za důsledek to, že jsem asi občas ztrácela tempo a přehled o tom, který krok mám zrovna udělat, kde je teď tvoje pravá noha a kde levá. Dupla jsem ti na nohu a nakopla tě do kolene. Nevěděla jsem, jak blízko mám stát u tebe a jestli mlčet nebo mluvit... Nebyly jsme ukázkový, dokonalý pár, ale pár ano.
A i přesto, že nám valčík někdy moc tancovat nejde, tak jsme to ustáli. Když to nešlo, tak jsme to okecali, když jsme pletli rytmus, tak jsme ho časem našli a doběhli. Učili jsme se. A stále ještě pracujeme na vyladění pár nedostatků v držení těla a výrazů ve tváři prozrazující emoce.
A tak je to i s naším vztahem. (Učíme se v průběhu, dopředu se to naučit nejde, není z čeho. Nikde se totiž nedá sehnat učebnice.Učíme se jen z vlastních chyb.)