Praha-Chomutov

Je tma. Může být tak osm hodin, avšak je teprve březen. Takže je tma. Autobus je poloprázdný. Právě se vracíme z rádoby vydařeného koncertu v Praze. Rádoby. Místo festivalu s výbornými rockovými kapelami na nás válel Miro Žbirka a Jiří Korn podporovaný skákajícími dětmi na nafukovacím hradu. Opravdu povedený koncert. Ale už jsme unavení. Sedím vedle spící menší dívčiny přikryté bundou, aby jí nebyla zima. I přes to, že je malá, necítím se dobře. Mám rád prostor a hodně místa. Jedno sedadlo mi nestačí. Dusí mě, bolí mě z něho záda. Proto, když se přesvědčím, že dívka skoro s určitostí spí, přesednu si přes uličku na prázdná sedadla. Opřu si nohy o volné sedadlo a záda o okno. Je zvláštní, jak vysoká opěradla sedaček autobusu dopřejí člověku zdánlivý pocit soukromí. Ubíhající světla protijedoucích vozů jsou tlumena a tříštěna orosenými okny. Mimo zastávku se světla nerozsvěcují, takže to vše způsobuje, že se dívám do tmy prokládané modrými obrysy sedaček a lidí. Je mi dobře. Můj bláhový pocit, že by někdo mohl číst mé myšlenky, které se nehodí k chlapovi, mizí. Můj Darmoděj, vagabund osudů a lásek… Písničky mi přece jen brzy dojdou. V tom se zadívám do protější uličky na péřovou bundu a pod ní ji. Mé úvahy dostávají ne natrpklou, spíš takovou vodovou chuť. Jako koláč nasáklý vlhkostí.
Je milá, roztomilá, chytrá a ani ošklivá není. Tak proč? Co se stalo? Nestalo se nic, to je ten problém.
V řadě před námi sedí můj kamarád a její kamarádka. Ona má opřenou hlavu o jeho rameno. On je vzhůru. Již notnou dobu má křeč v rameni, ale nehodlá uhnout. Co je tady jiného? Obrátím hlavu zpátky na dívku pod peřinou. Její milou tvář a velké zebří oči zakrývají pramínky pěkných hnědých vlasů, které si nechala od posledně narůst. Není domýšlivá, vztahovačná, ani nekypí přehnanou sebejistotou a má přitom zdravé sebevědomí. Můj typ. Problém je v tom, že já si to nějak nestačil uvědomit. Pohled na ni mě zanechává dokonale chladným.
Já milostné vztahy celkově nikdy nepochopil. Je to pro mě velký rébus. Je to možná způsobeno tím, že jsem si sám sebe ošklivil a nedokázal se postavit do té role. Myslel jsem, že přítelkyni mohou mít jen ti hezcí, oblíbení, sportovně nadaní panáci.
I když jsem po čase nabyl zdravého sebevědomí a tuto moji poučku vyvrátilo několik mých přátel a známých, ne zrovna ideálních milenců, stejně jsem v tomto problému takový nesvůj. Všechny ty žvásty z bravíčka, červená knihovna o dokonalé lásce, to pro mě přijde jako nesmysl, který dává pojmu láska nějaký rádoby tvar. Ty připitomělé kecy o dokonalých chápajících superchlapech, tragických příbězích a lásek náctiletých rádoby spisovatelek? To mi připadá hlavně neuvěřitelně hloupé a osobně spíš potkáte yetiho, než takový skutečný příběh. Jsou to tedy ty stovky rádoby párů, které dohromady sdílejí jen postel a pár přeslazených klišé o tom jak se nevzájem milují jen, aby na sebe jako hyeny naházeli po skončení co nejvíce svinstva a hnoje? Jak dostat číču v letadle. Jak zaskórovat u družičky na svatbě… Ten Casanova, co mi vykládá seznam jeho holek a nosí jejich fotky ve spodním prádle v mobilu. Jak se chlubí různí lidé svými úlovky v té rádoby lásce. Z toho je mi na zvracení a již dávno jsem si předsevzal, že to radši budu čekat na neexistující červenou knihovnu, než se utopit v tomhle. Na to si věci moc idealizuji. Ale existuje něco takového? Musí. Pár přede mnou to dokazuje.
Když se pak někomu svěřím (především holkám. Chlapi by se přede mnou chlubili svými úlovky) v mírně podnapilém stavu na pařbě, tak mi tvrdí, že ta pravá přijde sama. Kdy? Jak? Chci čísla, vzorce, grafy. Jak mám poznat, že to přijde? Proč si s nějakou rozumím a přesto se nic nestane? Může být všelijak krásná a nic. Čtyřprocentní nejsem. To si při pohledu do Maxima kolujícího často naší třídou ověřuji stále. Když cítím radost, že mi některé dívky napíšou, a které jsem nikdy předtím neviděl, větší, než ideální holky ze slepých rande, které můj kamarád často pořádá? Jestli je to ono, je to na draka. Ale já nevím jestli je to ono. Chtěl bych, ale prostě nevím. Světla se rosvítila. Chomutov, konečná zastávka. Jí spadne do obličeje další pramínek vlasů. Probudí se a začneme vycházet z autobusu. Ještě ji doprovodím domů. A teď už vím, že můj kamarád, se kterým jsem jel v autobuse, a který si tohle celé vymyslel, může vyškrtnout ze svého seznamu další jméno. Kamarádi jo, ale nic víc.