Křehký svět poezie

František Kuchrýk je básník křehký i chlapský a jemně se dotýkající bolestivých a citlivých lidských utajených míst. I těch svých vlastních. Zná zřejmě cenu času, lásky a i smutku a proto o všem píše, na povrch s humorem, ale jeho verše jsou citově hluboké a vypořádané. Mnohdy až zraňující.
Jakoby by byl přímým svědkem pomíjivosti bytí, krásy, lásky! Nenechává nás na pochybách, že všechno je přísně a nekompromisně podřízeno času a ten pomalu zavírá brány i těch nejskvělejších nadějí a nejnádhernějších citů. Je to pravda! Ale kdo o tom umí psát? Nebo ještě lépe, kdo má tu odvahu a sílu? V tom je poezie básníka Františka Kuchrýka silná, opravdová, pravdivá a chlapská.
Jemně a opatrně ve své tvorbě rozmotává to uhranuté a ztrnulé lidské umanuté já, aby svého čtenáře ujistil, že všechno je v tlaku času a řádu jeho běhu, ne tak, jak si člověk sám představuje, ale jak je přírodou dáno. Ale konečně, zde je ukázka jeho skvělé básně, kterou nazval „O jednom konci“.

O JEDNOM KONCI
František Kuchrýk

Bylo to u křížku, tam na tom kopci
složil jsem básničku,o jednom konci.

V mých sněních jsi byla víla
moudrá a sečtělá...bylas´jak Sybila.

V pavoučí oprátce něžněs´ mě vedla
klikatou cestou v rovnou jsi svedla.

Rozseté bodláčí plačíc jsi zvedala
ať jemně došlápnu na svoje chodidla.

Ráda jsi měla celé mé tělo
všechno jsi uměla co ono chtělo.

Já jsem ti naslouchal
dokonce poslouchal
ty jsi to věděla
rozumem anděla,
poznala pravidla
přivřela stavidla.

V časech zlých pro oba,zbyla zlá choroba.

V růžové barvě celou tě vidím
že jsi mne nechala...za to se stydím.

Lásku jsi napsala...polibek poslala
...za to ti děkuji a pořád budu...
a všechno ostatní...zanechám osudu.

Pocítili jste bolestné uštknutí při četbě této básně? Kolik takových dokáže bezprostředně přenést jedinečný zážitek na čtenáře a dát mu další možnost rozšířit si duchovní a citový rozměr o jedno svědectví přímo z lidského života?

CHTĚL JSEM SE
František Kuchrýk

Ležíš tváří v zemi

my staří, říkáme v hroudě
mladí si říkají,štvou mě!

My jsme to říkali,věř mi!

Všechno se nedaří
nikdo mě nechce
mě taky nechtěli
bral jsem to těžce.

Vylez´ jsem na skálu

chtěl jsem to skončit
nenašel odvahu jednou to zkusit.

Skákal jsem mnohokrát
nahoru - dolů
někdy jen naoko a někdy z bolu.

Kdeco jsem překonal

krkolomné zvraty
zkuste to taky

...a nebo skočit.

Báseň, kterou jsem nyní uvedla, má vzácné, vzácné poselství. Básník v celé své tvorbě míří přesně k jádru lidské věci a nic nepředstírá. „Vylez jsem na skálu, chtěl jsem to skončit nenašel odvahu jednou to zkusit….“ Báseň jsem četla mnohokrát a srovnávala jsem své myšlenky, své pocity a svá chtění, pocity utrpení i přání podle jeho modelu. Myslím, alespoň jsem k tomu došla posléze, že jednotlivá lidská utrpení se slévají v jednu řeku a souzněním těch výkřiků, nářků a nebo smíření vydávají akord, který se opakuje se stálou naléhavostí v lidském umění. Ale právě v těchto formách je skryto i umění žít. Jsou dvě cesty. Buď překonat a nebo skočit. Básník se rozhodl pro první. Jeho tvorba je vzorcem pro přežití.