Fatamorgána

Fatamorgána

Vždycky jsem si myslela stejně jako všichni , že se člověk nikdy nemůže nikdy dotknout hvězd.
Ale všichni se mýlí stejně jako já. Každý se jednou dotkne hvězd…a paprsek jedné z nich mu dá naději. Naději, že není na světě sám, že je tu někdo kdo ho má možná rád…

Bývá to úplně obyčejný den . Ráno jako vždy vyjde slunce. Jako vždy staneš a děláš úplně obyčejné věci.
Nevíš, že ten dnešní den bude úplně jiný…že se potkáš svůj sen……

Hledáš něco a nevíš co by to mělo být, čekáš něco a nevíš vlastně co.

Pak najednou uvidíš studánku….dlouze se do ni zahledíš, je v ní něco, co tě přitahuje a ty nevíš co to je. Musíš jit k ní. Musíš splynout se září co vychází z její hladiny…Musíš do ní ponořit svoje ruce. Ještě nikdy jsi neměl ten pocit, že něco teď musíš udělat, protože pokud to uděláš, budeš toho litovat, ale pokud to neuděláš nikdy v životě si to neodpustíš.
Je to tvoje fatamorgána…sen co najednou přišel z dáli…a ty si ho musíš splnit. I když víš, že je tu jen na chviličku… v tom okamžiku se dotkneš hvezd ….pak ti jako písek propadne mezi prsty a zmizí. Ty zůstaneš zase sám.
Jen jsi bohatší o naději, že jednou možná ten sen přijde znovu……že znovu se k tobě vrátí tvoje fatamorgána…..

Proto musí člověk snít…protože jen díky tomu , má naději, že se mu jeho sen splní, že potká svoji fatamorgánu….