O pravé podstatě Lásky

Lidé se často ptají, co je to vlastně Láska? Záměrně píši s velkým L, neboť není na světě asi významnějšího a silnějšího hybatele. Někteří tvrdí, že je to souhrn jakýchsi fyzických procesů, jiní přemýšlejí zase nad čímsi spíše duchovním. Všichni ale asi cítíme, že je za tím něco víc. že všechna ta vyjádření jsou slabá, nevýstižná....

Nejkrásnější vyjádření, které znám, se nachází v 1. listu korintským:

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a nenní domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“

A v tomto duchu se pokračuje dále. Myslím, že to je skutečně nejkrásnější vyjádření toho, co je to vlastně Láska. Otázkou zůstává, jak se my sami stavíme k lásce? Není to náhodou tak, že lásku zaměňujeme jen za sex? Ale sex je pouze cosi fyzického a pokud není prodchnut opravdovým duševním a duchovím souzněním s druhým člověkem, jedná se pouze o fyzický akt. Všiml jsem si, že lidé často mluví o lásce, když se jim to hodí. Ale když se jim to nehodí a kritizují, pak láska najednou mizí. V jednu chvíli miiluji, šeptám něžná slůvka a v druhé chvíli vyčítám. A kam se vlastně poděla láska? Znám hezký příběh.

„Jedněm manželům zadali po deseti letech manželství, aby napsali na papír klady a zápory svého protějšku. Když žena odevzdala papír, shledali, že je na něm pouze deset kladů. Zeptali se jí tedy, jestli její manžel nemá žádné zápory. A ona odpověděla:“Na ty jsem už dávno zapomněla.“

Další krásný příběh zní takto:

„Jeden chlapec cosi ukradl. Chytili ho přitom a oznámili to jeho otci, který byl ve městě velmi vážený a ctěný člověk. Chlapec se samozřejmě styděl. Otec byl přísný muž a u večeře ten den panovalo úplné ticho. Když dojedli, seděli v mlčení a syn čekal, co řekne otec. Ten poté vstal a zamířil ke krbu, kde byl rozpálený pohrabáč. Ten vzal a šel k synovi. Chlapec vyděšeně hleděl na rudě žhnoucí železo. Otec položil na stůl dlaň vedle jeho ruky a na vlastní kůži přiložil karabáč, aniž by řekl jediné slovo. Chlapec se na něj podíval a pochopil. Od té doby již nikdy nekradl.“

Co je to tedy Láska? Je to akt vůle a zároveň ohromný dar, který má každý z nás. Jen ho musíme objevit a využít. Znamená to milovat, i když druhý má chyby. Znamená to upozorit ho na chyby jemně a s laskavostí. Láska, to je roozdávání sebe samého druhým, aniž bych cokoli požadoval zpět. Láska musí stálá a vytrvalá, nejen když se nám to hodí. A když někdo ublíží, Láska odpouští. Odpouští neustále a bez výčitek. Kdo praktikuje takovou lásku, dostává takovou lásku zpět a je šťastným a radostným člověkem.

Jak říká Jan ve svém Listě:“Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“