Nepopsatelné ...

Pokaždé, když Tě spatřím, je to jako potkávat Tě znovu a znovu poprvé. Nikdy se mi ani trochu neomrzí Tvůj nádherný obraz před mýma očima. Tvé krásné, silné tělo, ke kterému bych se chtěla tolik schoulit, Tvé blankytné studánky, do nichž bych toužila hledět každé nové ráno, Tvůj něžný nos, jenž bych tak chtěla zasypat tisíci polibky, Tvé hedvábné vlasy, jež bych si přála den co den hladit svou dlaní, Tvé láskyplné rty, po jejichž doteku prahnu dnem i nocí, Tvá sametová kůže, do níž bych se toužila cele vpít a vnímat ji každou buňkou mého těla. Prahnu po Tobě celém, po všech Tvých starostech i radostech, trápeních i krásných okamžicích, Tvých prohrách i úspěších, po celém Tvém životě, po Tvé jemné a nádherné duši. Potřebuji slýchat Tvůj hlas, potřebuji vědět, že tu stále jsi, že nejsi jen fantastickým a nereálným snem, výplodem mé touhou usoužené mysli, jež den co den, noc co noc bloudí vzpomínkami. Vzpomínám na Tebe, na Tvůj hlas, na Tvé pohledy, všechny Tvé doteky, i ty letmé a nepostřehnutelné, na Tvé polibky, ač byly jen tři...jako oříšky pro Popelku. Bořily mé vzdušné zámky s jejich křišťálovými třináctými komnatami a stavěly nové, nedobytnější, honosnější a krásnější. Spolu s nimi přiživuješ i mé sny, mé touhy, mé naděje, mé všechno. Nesmírně a nevyslovitelně po Tobě toužím; láskou, která nezná mezí, láskou, která se nedá připodobnit k žádné jiné, miluji Tě a nechávám se spoutávat svými city, vzdávám se pro Tebe všeho a dokázala bych i zemřít pro maličký úsměv Tvé andělské tváře, která bloudí mými sny a nedokáže nalézt cestu ven. Svým citům, jež mě k Tobě pojí, věřím víc než sobě, víc než svému životu, víc než nejlepšímu příteli i přírodním zákonům. Jsi substance mého bytí, jenž bez toho Tvého nemá smyslu, jež bez toho Tvého přestává existovat. Před Tebou se ztrácím a přesto sílím víc než jindy, stávám se pokornou a tichou a přesto jsem bojovná a neústupná. Možná ne navenek, ale v srdci ano. Má láska nemá budoucnost a pomalu mě stravuje její chorobný plamen, ale nedokážu žít svůj život bez Tebe, nechci opustit své city; byla by to pro mne zrada nejčistší pravdy a nejsprávnějšího činu, zrada Tebe a to nemohu připustit. Nedokážu žít bez Tebe, jen přežívat a živořit, doufat a toužit. Soužit se a bezmocně Tě milovat. Silněji než lze slovy vyjádřit.