Poslední dopis

Teď tu tak sedím a přemýšlím, co se za tu dobu všechno stalo. Kolik se toho stát nemělo a kolik naopak ano.
Hodíme se k sobě, nebo je to jen klamná iluze? Možná si už teď říkáš „co bylo, to bylo“.
Jak vytrhané listy ze starého sešitu vyhodíš z okna a oni se rozletí bůh ví kam, tak své sny a touhy o mě si už rozhodil… možná…snad… možná…
..Polemizování.., ano, to máš pravdu, to mi vždycky šlo. Jako rýmování slov do veršů. Ale teď mě nenapadá vůbec nic. Jen cítím to sevření v hrdle, kdy sotva můžu polknout. To divný zašimrání v nose, mravenčení po těle a v koutku oka jedna slza, která vyjadřuje všechno co cítím, co prožívám.. Stačí jí setřít
a udělat rozbor – hořkost, smutek, bolest, nenávist, vášeň a to slovíčko: Miluji - . Znáš to..?
To ti nestačí viď..? Ale proč? Vždyť, když jsem tě poznala stačil ti jen jeden pohled do mých očí, tak kam se ta Tvá skromnost poděla.? Co žádáš víc.?..
Nemám diamanty, nemám zlato… a peníze? Vždyť láska není o jmění, ale o milování a náklonnosti, pamatuješ? To ještě když jsme byli spolu, to říkali jsme jeden druhému, to byli jsme si oddaní.
Co dokáže pár dní, pár hodin… co dokáže láska, když si jednoho dne vzpomene a vyprchá ze srdce toho druhého.. Jestli poznal si to někdy víš o čem tu píši, chápeš a cítíš srdcem, pokud tě tohle štěstí v neštěstí nikdy nepotkalo, nevíš, necítíš, neřešíš, nechceš řešit.. cítit.. vědět..