Proč pak se asi chlapy bojej "velkých" holek

Jestli si tohle dílko přečte někdo, kdo už nahlédl, skrz mou tvorbu, do mého života, zatleská.. Po všech těch držkopádech, které jsem líčila v "Rozhledni se", po básničkách vylévajících si srdce i obviňujících všechny a všechno jsem někde dál. Alespoň si to myslím. Bude mi jedna dvacet, mám práci, kde jsem konečně docela v pohodě, oprostila jsem se od lidí, kteří vysávali veškerou životní energii a vinili mě z vlastních chyb protože je sami neuměli řešit. Konečně jsem si zakázala myslet na kluka, kterej mi v podstatě několik let bránil v navázání normálního vztahu, vztahu se vším všudy. Protože naděje umírá poslední, nechtěla se mě pustit mrcha. Ale teď konečně chcípla a já si uvědomila, že už nechci doufat a být ta malá naivka. Naivita je nadstandart, který si prozatím nemOhu dovolit. Ale jednou.. Prostě nejsem už ta hloupučká pipinka. Po kterých, mě z neznámého důvodu, kluci prahnou.
Jsem skoro dospělá holka. Cítím už určitou dávku zodpovědnosti. Rozeznávám o které lidi se mohu s klidným srdcem opřít a které naopak podepřít a setřít jim slzy. Jsem někde dál a jsem na sebe pyšná. Otevřeli se mi obzory o kterých jsem neměla ani tušení. Zodpověděla jsem si spousty otázek, které pro mě do této doby znamenaly jen velký otazník. Stále ale jedna odpověď chybí. Ale já už jí nehledám. Tahle odpověď přijde sama. A přijde s tím nejlepších klukem kterej někde je... Protože on konečně zjistí, že nepotřebuju mazat med kolem pusy. Svět už lepsí nebude, lepší si ho musíme udělat až my. Ale do té doby budu velká a samostatná holka, kterých se klucí bojí.. ale kdo mě vlastně naučil takovou být?

Myslím že zbývá poslední slůvko "DÍKY"