Pátek třináctého (vždycky přinese štěstí)...

Tak jsi to zase dokázal. Zase jsem si připadala jako nejšťastnější člověk pod Sluncem a věděla jsem, že se nic nezměnilo, že je to, jakoby se čas vrátil o ten necelý rok zpátky, kdy jediné, co jsem tu noc vnímala byl Tvůj hlas, oči, ruce... Stejní lidé okolo, stejný čas snad přímo pro nás vyměřený. A zase se nic nestalo, pořád ještě Ti neumím říct nic než něco naoko drzého, uraženého. Vážně mi, před tím rokem a jeho třemi čtvrtinami, nepřišlo na mysl, že jednoho krásného dne budu čekat na každé Tvé slovo jako na smilování Boží. Ať se snažím sebevíc, nedokážu najít jediný okamžik, který by byl silnější a krásnější než Ty s Tebou. Asi bych neměla čekat víc, než jsi mi v té své rozmařilé upovídané opilosti řekl, ale doufám, že Tě něco podobného ještě napadne, protože vím až teď, jakou jsem Ti měla dát odpověď. Tak snad už není jednou provždy pozdě; nic si nepřeju víc, než vzít Tvou hlavu do dlaní a líbat. Líbat Tě na rty, abych Ti dokázala, že nejsem ledová královna. Proč mě to jen nenapadlo v tu chvíli, kdy jsme spolu byli sami. Skoro sami. Jen Ty a já. My. Ale to "my" nikdy nebude. Dáváš mi jen životní minimum. Tu trošku, která mě po měsíce bude držet nad vodou a zároveň mě potáhne ke dnu. A já nikdy nebudu vědět jistě, zda-li mi při vzpomínce na Tebe bude krásně, nebo se mi bude chtít umřít. Asi jsme ostatním museli připadat jako malí, když jsme se třískali polštáři hlava nehlava, když jsme si naprskali do tváří. Dva blázni. Jenže mně se tohle bláznovství líbí a jsem z něj šťastná. A vůbec mi nevadí, že jsi mě za každým pátým slovem otituloval "vole", ani, že jsi mi zlomil nehet, který doteď bolí jako čert. Je mi jedno, že jsi jakýmsi pofiderním způsobem komentoval má prsa. Jediné, co mi možná vadilo, bylo, že dotek, když na nich Tvé ruce spočinuly dlaněmi, nebyl přes ty dvě mikiny vůbec ale vůbec cítit. Kdo ví, jestli to ještě někdy uděláš. Je to drzost, ale v tu chvíli se Tvým očím odpouští cokoliv. Nejde to jinak.

Čas od času mě napadá, jak to bude asi za rok. Nebo za dva. Budu ještě tolik toužit po Tvé blízkosti? Neměla bych to chtít, nikdy nebudu mít šanci s Tebou být. Nikdy mezi námi nebude víc než náhodné setkání a pár vět typu "aby se neřeklo". Ano, tohle je sice úplně normální, tohle se sice stává milionům dalších lidí, ale sakra proč já nemůžu patřit do té druhé skupiny, alespoň jednou, jedinkrát? Co je tak troufalého a špatného na tom Tě milovat? Copak si touha po štěstí vedle Tebe zasluhuje takovouhle bolest? Co mám dělat? Řekni mi, co mám udělat a já to beze slova splním! Prosím, zoufale Tě prosím, na kolenou Tě prosím, buď můj! Dej mi alespoň pár týdnů, pár dnů a já budu ta nejšťastnější. Co pro Tebe je pár dnů... Klidně mi říkej ledová královno, beztak to bylo asi to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Vím, že to tak je, od Tebe totiž zní tolik nádherně cokoliv. Chtěj znovu, abych se usmála a já pro Tebe vykouzlím ten nekrásnější úsměv, i kdyby mi srdce třeba pukalo žalem. Hlavně něco chtěj. Ode mě. Moc Tě prosím, Lásko ze snů, které nikdy neskončí.