Tobě

Než začnete číst, prosím, abyste si to nikdo neposílali mailem, jako ten jeden dotyčný. Děkuji moc...

--------------------------------------------------------

Ahoj,
možná se teď hodně divíš, co se Ti to dostalo do rukou, ale moc Tě prosím, přečti si to.
Nechci se Tě o něco doprošovat nebo žadonit, vím, že by to k ničemu nevedlo, ale nedokážu mlčet a dál dělat jakoby nic. To, že odsud za chvíli odejdeš, stejně všechno vyřeší.
Chápu, že si říkáš, že se mnou a mým životem nemáš nic společného, ale není to tak úplně pravda. Sice jsme si dva naprosto cizí lidé, kteří se jen náhodou potkali, aniž by chtěli, ale někdy se stává, že zjistíš, že Ti ten druhý není tak lhostejný, jak by nejspíš měl.
Není lehké tohle psát a vlastně vůbec nevím jak pokračovat. Ale tohle, co teď snad ještě pořád čteš, je moje jediná a už asi i poslední možnost, jak Ti dát najevo, co pro mě znamená, že jsme se potkali. Dodnes nevím, mám-li té náhodě být vděčná, nebo ji proklínat. Ať tak či tak, už to nezmění nic na tom, že Tě mám víc než ráda. My dva nejsme kamarádi a snad ani známí ne, přesto ale pro mě znamenáš víc, než kdokoliv jiný.
Potkala jsem Tě víc než před rokem a půl a tenkrát jsem si Tě vlastně ani vůbec nevšimla, druhý den jako bys nebyl. Tehdy jsem dokázala vidět jen jednoho. Dnes je to stejné, ale tím jediným jsi se stal Ty. Kdybych tak věděla, proč... Možná si ještě vzpomeneš, jak jsi s námi musel párkrát do Zahrádky, kvůli jednomu uhozenému školnímu projektu. Chápu, že jsme Ti musely být docela na obtíž; sotva bych chtěla trávit čas s kamarádkami své sestry. Tenkrát poprvé jsem měla možnost s Tebou mluvit, vlastně Tě spíš "pořádně" potkat. A i když jsme spolu neprohodili snad ani tři čtyři věty (kdoví jestli vůbec nějakou), už tenkrát jsem si uvědomovala, že jsi jiný. I přestože Tě dodnes skoro neznám, v mých očích jsi jiný než desítky Tvých vrstevníků, jiný než koho jsem kdy poznala. Zvláštním způsobem jiný, tolik, že jsem věděla, že bych pro tebe mohla ztratit hlavu. Než jsem Tě potkala, zamilovala jsem se dvakrát. Z těch snů mi zbyla jen bolavá duše. Nechtěla jsem znovu, v tak krátké době, prožívat totéž. Byla jsem "na dně" a tolik jsem se bála hledat nové sny a touhy, ale zároveň jsem věděla, že se nedokážu ubránit tomu kouzlu, tak silnému a podmanivému, které nosíš uvnitř sebe a možná ho sám nevnímáš. Bylo ode mě pitomé, jak jsem se k Tobě chovala a jak jsem s Tebou jednala. Musela jsem být příšerně protivná. Snažila jsem se namlouvat si, že nestojíš za pohled, za nic a vůbec ne za to, abych si Tě všimla. Chovala jsem se tak hloupě, jak jen to šlo. Možná si to ještě pamatuješ a možná už dávno ne, třeba to ani nebylo tak, jak to vidím já. Stejně se Ti za to ale chci omluvit.
A pak bylo najednou po všem, projekt jsme měly hotový a já Tě přestala vídat. Na chvíli se mi zdálo, že se nic neděje, že jsem si těch pár prvních a sotva postřehnutelných sympatií k Tobě jenom nalhávala. Snad jsem tomu i pár dnů věřila, najednou mi ale něco chybělo; cítila jsem, že se nemám na co těšit, že mě už nic a nikdo nerozesmívá. Ty dny byly tolik prázdné. Došlo mi, že Ty jsi tím, co mi chybí, že postrádám Tvoje vtípky, Tvůj hlas, Tebe, prostě všechno, co se Tě týká a co jsi mi nevědomky umožnil poznat. I když toho nebylo moc, jen pouhý zlomek Tvého skutečného Já, stačilo to k tomu, abych pochopila, že Tě chci vidět znovu, třeba Tě jen potkat, na pár vteřin zahlédnout a jít zas dál, každý svou cestou. Všechno, čeho jsem se bála, přišlo mnohem silnější. Bylo to jiné, nepoznané, nádherné. Ještě pár dnů předtím bych v afektu tvrdila, že už nechci žít a najednou mi bylo krásně, každé ráno jsem vstávala s úsměvem na rtech, s myšlenkou na Tebe. Proměnil jsi můj život téměř k nepoznání a nikdo mi nedokáže, že to tak není. Zvedl jsi mě z toho "dna" a já jsem Ti za to moc vděčná. Ačkoliv o to sotva budeš stát.
Najednou bylo všechno zlé pryč, přišlo krásné období a tenkrát jsem si ani na chvíli nechtěla připustit, že to ještě kdy může být jinak. Že to může dopadnout jako už dvakrát předtím. Ne stejně, mezi tím je mnoho rozdílů. Teď už nemiluji své iluze, lži a představy o člověku, se kterým jsem nikdy ani nemluvila. Nejsou to moje domněnky ani ukvapené a bláznivé závěry, je to skutečný člověk, který mi stojí za všechno trápení na světě, za všechnu tu bolest a nespočet probdělých, proplakaných nocí. Vyzní to možná hloupě, ale co je tak šíleného na tom říkat, že bych ze Tebe dala svůj život, že bych Ti snesla modré z nebe nebo za Tebou šla až na kraj světa (kdyby nějaký byl). Zní to přehnaně, já vím, a tak to, prosím, ber s rezervou.
Kdysi jsem se zařekla, že už nikdy takovéhle dopisy psát nebudu, ale nemůžu jinak. Nedokážu už věřit tomu, že bych dokázala získat příležitost Ti to říct přímo do očí. I když si to přeju sebevíc. Možná, že bys to vůbec nechtěl slyšet a snad bys mi to nevěřil. I když tohle čteš (doufám, že ještě ano), mi nemusíš věřit ani slovo, ostatně máš na to právo. V jednu chvíli to nemohlo v nejmenším vypadat, že ten, kdo patří do mých snů, jsi Ty. Udělala jsem spoustu chyb a moc se bojím, že na pár z nich nezapomeneš. Za chyby se platí a tyhle mě budou stát ze všech nejvíc. Neexistuje způsob, jak bych to mohla napravit, zpackanou minulost už nikdy nezměním, ač bych chtěla sebevíc.
Ale ne všechno, co je minulostí, chci dostat z hlavy. Přesto všechno existuje několik kouzelných a nezapomenutelných chvilek, které jsem zažila jen díky Tobě. Když dal někdo k sobě slova "zastavit čas", dobře věděl, o čem mluví, i když je to nereálné a nesmysl k tomu. Občas se ocitneš v situaci, kdy máš pocit, že Ti celý svět může ukázat záda a přesto se nezmění nic na tom, jak jsi šťastný a ta chvilka bude trvat věčně. I kdyby mě všichni poslali k čertu, nikdy nezapomenu, jak moc mi bylo krásně, když jsem mohla být s Tebou. Nikdy to nebylo víc než pár minut a vždycky jsme byli se spoustou lidí, i přesto to však pro mě znamenalo a stále znamená víc, než si umíš představit. Za ten rok a půl co Tě znám, jsem byla šťastná jako nikdy předtím a snad by bylo snazší čekat, kdy zas na pár vteřin budu stát kousek od Tebe a snad se Tě i letmo dotýkat, možná by bylo snazší jen vzpomínat na těch pár okamžiků, kdy jsi mě objímal a dotýkal se mě a já si připadala jako v sedmém nebi (to už si ale nepamatuješ, co?)... Dál doufat, že třeba ještě někdy mě políbíš, byť jen na rozloučenou. Krátce a jemně, ale přesto tak, že nikdy nebudu moct zapomenout. Nebo alespoň ne v dohledné době. To už se ale nejspíš nestane, viď? Ale že by třeba do třetice všeho dobrého?
Je nesnesitelně těžké pochopit, že nikdy nebudu víc než jen Vendy spolužačka, s trochou pošetilého štěstí Tvá známá, nedokážu se smířit s tím, že, zatímco Ty jsi pro mě celým světem, já pro Tebe jen jeho jednou šestimiliardtinou, prostě jen jednou z mnoha holek, které skoro denně bez pohledu míjíš. Nechci se smířit s rolí neštastně zamilované kamarádky a spolužačky Tvé sestry, nechci žít pro chvilky, kdy jí s něčím pomůžu, protože to z velké části dělám tak často jen kvůli šanci Tě vidět. Třeba jen zahlédnout ty Tvé blonďaté vlásky, jen Tě slyšet a vůbec ne vidět. Nechci dál, den po dni, zabíjet svůj život slepou a marnou touhou po chvilkách v Tvé blízkosti. Ale prostě jsem pitomá a zuřivě odmítám pustit Tě z hlavy. Co můžu dělat? Vždycky, když Tě někde potkám, připadám si jako neviditelná, průhledná jako vzduch. Ty si všimneš spousty holek kolem, ale já asi budu ta výjimka, co potvrzuje pravidlo... Mrzí mě to. Když nemohu mít nic, co by opravdu za něco stálo a bylo aspoň trochu skutečné, proč nemám nárok ani na těch pár prchavých okamžiků ve Tvé náruči, které už patřily tolika přede mnou, že snad ani sám nevíš, kolik jich bylo? Kdo ví, jestli některá z nich, stejně jako já, nedoufala, že jí snad jednou dáš víc, že snad jednou bude moct být s Tebou.
Vím, že v životě málokdy dostanu to, po čem toužím, proč ale nesmím mít to, co pro mě znamená skoro tolik jako vlastní život (dobře, přeháním, ale tak se to přece říká, ne?), proč nemůžu být s Tebou, být Tobě rovná, proč, když tomu, co k Tobě cítím, věřím víc než sobě, svým názorům a přesvědčením, víc než čemukoliv? Promiň, píšu pitomosti, sotva mi na to můžeš dát jinou odpověď, než že se to prostě stává, že nejsem Tvůj typ a takové ty věci, co se v těchhle situacích říkávají. Je to pořád to samé. Bludný kruh, ze kterého neumím najít cestu ven. Já hlavně nechci. Copak můžu udělat pravý opak toho, co chci ze všeho nejvíc a o čem si myslím, že je jediné správné? Ne prostě to nejde. Můžu chtít sebevíc, můžu tvrdit, že bych se pro Tebe vzdala čehokoliv, můžu desítky věcí, stejně vždycky ztroskotám na tom, že je to víceméně jen a jen na Tobě, na tom, jestli bys o mě snad mohl stát, na tom, co si o mě myslíš. I když za některé věci to rozhodně nemůže být nic pěkného vzhledem k tomu, co všechno a jakým způsobem jsem zvrtala. Ty víš, co myslím...
Promiň mi, že Tě okrádám o čas, určitě bys pro něj našel lepší využití než číst tohle, ale já už déle mlčet nedokážu. Nesnesu kolem Tebe jen mlčky procházet, pokukovat po Tobě a přitom tak moc chtít vzít Tvou hlavu do dlaní a líbat Tě, co možná nejdéle, líbat Tě tak, abych už nikdy nemohla zapomenout, jak chutnají Tvé rty.
Jsi ten nejkrásnější člověk, kterého jsem dosud poznala, učaroval jsi mi tak, že jen těžko budu zapomínat a hledat lásku jinde, někde, kde to nebude tak nemožné a neuskutečnitelné. U někoho, kdo nebude mít tak pomněnkově modré oči jako Ty, kdo nebude mít tak něžný a roztomilý nos, kdo nebude mít tak sametově hebkou kůži, jak je ta Tvá, kdo nebude mít Tvá mužná ramena, jehož tělo nebude tak neuvěřitelně přitažlivé jako to Tvoje, kdo nebude mít tak smyslné ruce, v jejichž objetí bych si připadala ukryta před celým světem, jako královna, jako ten nejšťastnější člověk na Zemi.
Sotva existuje druhý takový, jako jsi Ty, Pavle. Stěží má někdo tak uličnicky rozverný hlas, někdo, kdo umí vykouzlit na tváři úsměv tak jako Ty. Ty Tvé věčné srandičky krásně hladí po duši a hřejí u srdce. Tvoje bezprostřednost a přátelskost, Tvůj úsměv, každé pohlazení a sebemenší polibek, to všechno je pro mě vzácnější než ten největší poklad na světě.
Oba jsme moc jiní, Ty se chceš bavit a užívat si, ale nepatří mezi to city. Ne teď. Ale já, k tomu, abych si mohla naplno užívat, lásku potřebuju (nebo alespoň něco jí podobného). Už jen tyhle protiklady v nás Tě pro mě činí nedostupného. Já ale jiná být neumím. Co na tom, že na to jednou doplatím. Dnešní svět mi moc přát nebude a možná ani Ty mě nepochopíš. A ať už mě to bude mrzet jakkoliv, nemám moc cokoliv z toho změnit. Nedokážu změnit Tebe a nikdy bych to nechtěla. Nechci Tě znát jiného, než jaký jsi, nechci na Tebe ani zapomenout. Nechci aby jednou vzpomínka na Tebe byla nejasná a mlhavá, když jsi slunce, které mi svítí na cestu a dává mi pocit štěstí (nebo spíš pseudoštěstí). Bojím se dne, kdy odsud odejdeš a já už Tě neuvidím. Nechci přijít o to nepatrné málo, co mám. Snad. Už dávno si netroufám doufat, že bych mohla u Tebe mít i tu sebemenší šanci. Moc bych si přála, abych se mýlila; stejně jako slepý chce vidět, tolik já bych chtěla být s Tebou. I jen na chvíli. To už asi zní hodně blbě a vlezle, co? No, ono celá tahle "věc" a způsob jakým se k Tobě dostala, je dotěrný. A pitomý. Tohle se dělalo v minulém století. Ale co, nebude to dlouho trvat a Ty z Pacova odejdeš. Už tě nebudu mít na očích. Tohle není hezká představa. Když už nic, alespoň mi ty dny přijdou krásnější, když Tě vídám. Víš, jak moc nádherně vypadáš, když spíš? Tak trochu nevinně:-) Leč zdání klame.
Ovšem po tomhle Tě asi hodně dlouho nebudu chtít potkat (chtít budu, ale bude mi trapně), protože v mém případě se to neobejde bez pořádné dávky studu. I když snad není za co. Není, viď, že ne? Vždycky mi přišlo, že je pořád dost času na to, začít se nějak snažit, že na to pořád ještě není ta správná chvíle. Jen teď už je na všechno příliš pozdě. Mysli si o mně, co chceš, je mi jasné, že to místy dost přeháním, ale stát nohami pořád na zemi by byla nuda. Časem mě to spolehlivě přejde. Jen ta přítomnost je o něčem jiném.
S posledním řádkem skončí nejkrásnější sen mého života. Snad se na mě za tohle všechno nebudeš zlobit, ale já už nemohla mlčet, moc pro mě znamenáš. A ať už mi bude líp, nebo hůř, chci, abys věděl, jak moc Tě mám ráda. Vlastně...miluju Tě.