Čarokrásné, prostě té mé

Už je to rok. Rok a pár dní od naší svatby. Rok utekl, jako voda mezi prsty a my pochovaly už 2 rybky. Možná to způsobilo naše "tetelení" duší.
Ty mě znáš. Koukat se rok na jeden a ten samý obličej... Na ten Tvůj se koukám už pekných pár let. A je pro mě stále "nový", usměvavý, i když se zlobíš, že já se zlobím :o)
Už je to rok, co se ze sestry stala žena. Nosíme svoje prstýnky, prohlížíme si svatební fotky, píšeme si vzkazy na hezké vstávání, loučíme se, abychom se mohly vítat. Všechno je tak jiné, a stejně se to zhouplo někam hlouběji. Jsi to všechno, cos mi slibovala. Jsi sestra, kterou jsem vždy chtěla a nikdy neměla; jsi matka, která se narozdíl od té mé biologické zajímá o mě samotnou; jsi přítelkyně, co mi vždy dokáže správně poradit a naslouchat; jsi vrba i můj osobní bavič; jsi studna na moje trable a radosti. Jsi člověk, za kterým můžu přijít o půlnoci nebo když spíš po noční a stejně vím, že mě nevyhodíš.
To Ty jsi ta, která by mě nikdy za nic nevyměnila. Ani za peníze, ani za jinou "piceslovou", ani za nic!
A proto jsi pro mě tím, kým jsi. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jak člověk dokáže adoptovat dítě a milovat ho jako vlastní. Ty nejsi moje pokrevní příbuzná, ani vzdálená; ale přesto Tě miluju jako vlastní... ženu, sestru, matku. A tak dál.
My už si nemusíme ani povídat, abychom si řekly to všechno. Viď, čarokrásná....? :o*