Ping...pong

Víš, že mi lítáš v hlavě jak ping-pongový míček? Sem a tam a nechceš mě nechat spát. Chtěla bych být blázen, co by nakreslil srdce a dal ti ho s upřímným úsměvem. Bez studu a náznaku, prostě s čistým úsměvem (víš, jak to umí jen ti, co své štěstí našli a mají ho) a bez bázně ti řekla, že tě mám ráda…
A pak by sis to srdce vzal a schoval pod triko (na to svoje) a bylo by všechno tak jiné.

Jenže já nejsem blázen a neumím s nevinně usmívat, nebo o tom aspoň nevím…

Teď bych si přála si k tobě lehnout a přitulit se… úplně vidím, jak se mile usměješ a obejmeš mě a pak si propleteme prsty a ty mi dáš malou pusu, aby se nám pěkně spalo, oba u sebe…

Zatímco jsme teď oba úplně jinde… Ty už klidně spíš a já neklidně píšu právě tohle…

Chtěla sem napsat básničku (však víš… tu, co se nerýmuje), ale nenašla jsem ty správný slova a ani vidinu v hlavě, jak to má být…a jak to bude…

A třeba jednou to své srdce na papír nakreslím a podám ti ho s tím nevinným úsměvem a ty mě za to políbíš… protože všechno se mění…
i sny