Nejistota 2

Lásko, miluju tě, dala bych pro tebe všechno, když se usměješ projede v mém těle tak silná vlna, že mám co dělat, abych se udržela na nohách, každý tvůj pohyb je pro mě utrpením, protože vím, že nepatří mě, každý tvuj dotek, je pro mě jenom neskonalou tohou, tak neváhej, přijď ke mně, obejmi mě, a řekni mi, jak máš mě rád. Nevím, co mám dělat, má touha je tak velká, má láska tak upřímná, má bolest tak zmáhající.

Kéž bych měla odvahu mu tohle říct, kéž by on to chtěl říct mě, kéž by neexistovaly žádný pravidla, kéž by mohl být jenom můj, kéž bych ho nikdy nepoznala, kéž bych ho nikdy neviděla, kéž bych se byla nenarodila, kéž by se byl nenarodil on.

Co mám dělat, když ho mám tak moc ráda, ale on o tom neví...nechci čekat, až bude to stejný cejtit ke mě, ale co víc mám dělat? Nemůžu ho uhnat, to není můj styl, můžu se jenom smát, a koukat? Ale stačí to?

Co když má rád někoho jinýho? Ne..to by mě zabilo, to přece nemůže být tak nespravedlivý, proč bych ho tedy potom milovala, to by bylo od tak dokonalého promyšleného světa a přírody strašně, neskonale zlé! :

Všechno mi ho připomíná, mraky, slunce, postel, boty. Když vidím pár štastných milenců, chce se mi plakat, ale i smát. BOjím se, že se má láska nenaplní, vím to, nebo to hodně moc tuším, a to mě ubíjí!