Jen tak..o lásce

Láska… Co je na ní tak zajímavého? Čím je, že jsou kvůli ní lidé buď šťastní, nebo nešťastní?
Především, láska se ukrývá jen v našich srdcích. Je tím, co nám přináší mnoho radosti, ale často také spoustu bolesti a slz.
Lásky je spousty a nachází se všude kolem nás. Přesto však, některým lidem se obloukem vyhýbá. Je možné, že to chce jen čas a i oni toho pravého najdou? Při pohledu na starší dvojici, která se i po tak dlouhé době vodí za ruce a zamilovaně se na sebe dívá, se mi nabízí myšlenka. Stane se i mně něco podobného? Nevím…Doufám…
Nikdo nechce být sám, a proto se vrhá do kolotoče neustálého hledání toho pravého. Nezastaví jej ani neustálá zklamání, chce zažít znovu ten pocit zamilovanosti. Pocit zamilovanosti, který by se přeměnil v něco hlubšího.
Každý to zná, ten pocit silně bušícího srdce, zrychlený dech, kdy se vám v hlavě honí tisíce představ a myšlenek a všechny se týkají jednoho jediného člověka.
Nemůžete spát, jíst, chce se vám létat. Těšíte se na tu chvíli, kdy se opět uvidíte. Nevnímáte čas, prostor kolem sebe, nic z toho jakoby neexistovalo. Na očích máte nasazeny růžové brýle, které vám brání vidět jakoukoliv špatnost či vrtoch toho druhého. Láska je prostě něčím neskutečným a podlehne jí každý, někdo dříve, jiný snad později.
A co teprve, rozvine-li se ve fakt hluboký cit… Pohltí nás úplně celé a nejsme schopni se bránit a rádi podléháme. Pokud je tento cit naplněn, je to fajn. Často však přináší těžká zklamání a tvrdý dopad do reality. A stejně víme, že bychom do toho šli zas a znova.
Otázkou však zůstává, kolikrát je člověk schopen opravdově se zamilovat? Co když se mu to už nepodaří?