Rozchod

Ten kdo už byl někdy zamilovaný zná ten pocit, ten který přijde a bolí. Zklamání.
Milovali jste, malovali si budoucnost, snili, přemítali si okamžiky stráven s milovanou osobou a pak... Přišla rána. Taková na kterou jste nebyli připraveni. Zaslepeni láskou jste si ani nepřipouštěli, že by se něco takového mohlo stát. Chtěli jste věřit, že je všechno ideální a nemůže se to zkazit, nebo aspoň ne tak rychle.
Ale ono to přišlo, nečekaně, neohlášeně a nevítaně. Strašák každého vztahu – ROZCHOD.
Bez udání důvodu. Prostě přišel a ve vás se bijí dva city, láska a nenávist. Jdou ruku v ruce, tam kde je jeden brzy přijde i druhý. Ale který je silnější? Kterému dovolit nadvládu…Lásce? Nenávisti?

NENÁVIST nás zaslepí hněvem. Hledáme způsob jak se s ránou osudu vyrovnat a tím nejlepším způsobem se nám zdá pomsta. Přemýšlíme nad tím jak by jsme mu oplatili to co nám udělal.
Bylo by lepší řídit se citátem „Když ti někdo ublížil jen se na něj usměj ať neví jak moc to bolelo.“ nebo heslem „ Pomsta je sladká.“ ? Co by mu ublížilo víc? Ne ono by mu to neublížilo, protože teď na něj koukáme jako na bezcitného člověka. Spíš přemýšlíme jak ho dostat, překvapit a možná i ponížit.

LÁSKA slepá a neopětovaná. Má smysl dál chovat tenhle krásný cit, k člověku, který o něj nestojí? Nemá.Připustit si to není lehké.Nehledáte chyby ne něm, ale především na sobě. Brečíte po nocích, vzpomínáte na krásné chvíle a doufáte, že by se třeba mohli vrátit. Ale nevrátí, ten koho jste tak milovali se na vás vykašlal. Už nikdy z jeho úst neuslyšíte „Miluji tě“. Už nikdy. Jen se budete dál trápit a snažit zapomenout. Všechno časem přejde. Čas přeci zahojí rány, ale …jizvy zůstanou napořád.

Co je tedy lepší, milovat dál nebo začít nenávidět? Ani jedno, nejlepší by bylo zapomenout. Tak krásně se to říká,ale těžko koná. Zrovna když chceme tak to prostě nejde. A ještě hůř se zapomíná, když máte v paměti plno krásných chvil, které si prostě nechcete nechat vzít. Už jste přišli o hodně tak proč i o tohle?
Vzal si půlku srdce a teď i tohle? A vám, co zbude vám? Oči pro pláč.
Cítíte se zklamaní, nemilovaní, opuštění, podvedení… Zhroutil se vám svět, nikam nepatříte, nikdo o vás nestojí, pro nikoho nejste nejdůležitější.
Marně doufáte, že je to jen sen, ze kterého se probudíte. Není. Žádný sen, který po probuzení zapomenete a už nikdy si na něj nevzpomenete. Je to realita. Tvrdá realita.

Uběhne měsíc, dva – snažíte se zapomenout, nejde to, pořád to bolí.
Tři, čtyři – už to přechází a vy začínáte myslet na jiné věci a konečně se přestáváte litovat.
Půl roku – už je to skoro pryč. Přestáváte milovat i nenávidět.
Rok – nemilujete, ale přeci nedokážete zapomenout.

Teď už to jsou jen ty vzpomínky, které snad jednou přebije něco silnějšího.
Ale nepřijde to znovu……….