Co je to láska??

Co to vlastně je?? Věc která potká člověka nekolikrát za život. Ale jaká je to láska? Je to ta na, kterou člověk celý život čeká? Je to ta láska na kterou čekal a o níš si v noci potají snil? Nebo je to jen nějaká "další láska", která odejde spolu s bolestí, slzami, trápením a kusem člověka? Ale i přesto všechno ji lidé hledají dál. I když ví jak moc bolí a co všechno znamená, když ji ztratí. Ale nevzdávají se. Nedokážou bez ní žít. Potřebují ji k životu. Ale co když svoji životní lásku našel? Co když stím člověkem byl spokojený, šťastný a našel u něho všechno co si kdy přát. Prostě takový ideální muž. Muž snů. Ale pak...člověk ji najednou ztratí. V tu chvíli si pokládá jen jednu otázku. Proč...?!!! Proč zrovna my?!!! Proč se to muselo stát nám?!!! Proč to všechno?!!! Kvůli čemu?!!! Ale odpověď na to nedostane. Protože odpověď není. Neví ji ani jeden znich. I přes to všechno co spolu zažili? I přes to, že spolu řešili úplně všechno a spolu to vždycky nějak vyřešili? Že spolu zvládli úplně každý problém. A že spolu zažili tolik krásných časů. Ale i smutných a hořkých chvil. Ale byli to prostě ONI!! Dva lidi, kteří k sobě patřili a nikdo si nedokázal představit, že ONI by spolu nebyli. Ale najdenou to přišlo. Konec jejich vztahu. Něco se změnilo i přestol že oba se moc milují! Težko se vyrovnávají stím, že bez sebe mají začít žít. Stím, že jejich láska hoří dál, ale oni spolu být nemohou. Že už se nikdy neobejmou. Že nikdy neucítí tu něhu a pocit bezpečí, který je vždy při každém obětí pohltil. Že už je nikdy nepohltí pohled toho druhého, který řekl úplně všechno aniž by museli mluvit. Že už nikdy neucítí ten něžný horký dotyk na svém tělě. Že už nikdy neochutnají ty svoje sladké polibky. Že už spolu nezažijí ty krásné chvíle. Že spolu neprožijí sny, které chtěli. Sny, které se na dlouhou dobu stali realitou. Ale najdenou nejsou...rozplynuli se jako pára, která utíká z hrnce.
Co je to za lásku....?!!! Láska, která moc bolí. Láska, pro kterou člověk nesmírně trpí. Láska, kterou nevymaže ze srdce ani kdyby chtěl. A ani ji vymazat nechce. Láska, která navždy bude v tom člověku. Láska, která prolévá litry slz. Nešťastná láska. Je to láska, kdy se člověk strašně moc trápí. Snáší muka, která nikdy nezažil a nechtěl zažít. Bolest v srdci, kterou nikdy dřív nepoznal a ani nechtěl poznat. Ani si nedokázal představit, že taková bolest vůbec může být. Bolest, která se usadila v jeho srdi a nejde ven. Bolest, která dokáže vysát všechnu životní energii, kterou měl. Zbaví člověka chuti do všeho co dřív dělal rád. Teď ho ani nic takového nenapadne, že by mohlo existovat. Připadá si strašně slabý. Nemá do ničeho sílu. A ten pocit bezmoci. Pocit, kdy ví, že stím nemůže nic udělat. Ta beznaděj co se do něho vrývá. Neví co má dělat. Neví jak má dál žít. Neví co bude dál. Neví vůbec nic... Prázdnota co člověka svírá v srdci. I přesto, že je plné lásky. Ale lásky, kterou nemůže dát člověku, kterého celým srdcem miluje. Nemůže ji dát vůbec nikomu. Ten pocit strachu o druhého človíčka, který dokáže dostat úplně na dno. Člověka sráží do kolen. Spousta otázek, které si pokládá. Jak to asi ten druhý zvládá? Jak mu je? Je v pořádku? Nic mu není? Je v bezpečí?....Na to si může dát odpověď jen on sám a přát si, že je v pořádku. Člověka dostávají deprese. A k tomu ještě ty hořké slzy co se neustále derou z očí jako vodopády a nejdou zastavit. Už ani není síla je utírat. Jen rozmazané oči a černé tváře od řesenky. Sposta probrečených bezesných nocí. Nebo snů, které nedovolí spát. A prohlubuje se závislost na ranní kávě. Po krátké době se to začne projevovat na člověku samotném. Nejdříve jsou viditelné kruhy pod očima, protože nespí. Pomalu se poznává, že člověk hubne, protože nemá chuť k jídlu. Nedostat všeho způsobí, že člověk začíná chřadnou a kolabuje z vyčerpání. Úplně se mu vytrácí jakákoliv chuť do života. Protože smysl žovota, který měl se najdenou rozplynul. Jen pryč. A sním všechno co měl kdy rád. Co rád dělal. Co ho vždycky bavilo. Ale to už ho nebaví. Protože to vždycky dělal s jeho láskou. Nemá chuť něco dělat. Začne mu docházet, že už se to nevrátí. Že to všechno bude už jen ve vzpomínkách. Vzpomínkách, které má hluboko v srdci. Tam hluboko, odkuť je nikdy nedostane. Navždycky si je bude připomínat a budou ho hřát. Dojde mu, že už je to napořád. Že jeho miláček, se už asi nikdy nevrátí. Že už má možná jiný život, který žije. A i přes tu všechno bolest, kterou má v srdci si přeje, aby ten druhý se měl co nejlépe. Aby byl co nejdříve šťastný. I kdyby to mělo znamenat to, že je s někým jiným. Jen aby byl spokojený a zase se tak krásně usmíval. Už nikdy nepoznáme človíčka, jako byl on. Že takový druhý není. On byl originál. Začínají ho napadat ty nejčernější myšlenky. Myšlenky jak nejlépe a nejdříve se zbavit bolesti co se v srdci více a více usazuje. Začíná vyhledávat různé způsoby. Sebepoškozování je asi nejlepší. Ale nedojde mu že se tím, všechno zhorší. A že jednou to přežene. A jeho láska vyhasne. Protože tak vyhasne jeho tělo. Jeho život. A tím vyhasne všechno co měl. Všechno co mohl mít. Nedojde mu, že se připravil o spoustu krásných chvil a zážitků. I o další lásku, která ho potká. Už je na všechno pozdě. Už svou chybu nevrátí. A už je mu všechno jedno. Ale neuvědomuje si co způsobil. Že spoustu lidem způsobil hroznou bolest. I když nikomu nechtěl ublížit a třeba měl i pocit, že není nikdo komu by mohl ublížit. Že způsobí bolest spousta lidem. I třeba těm o kterých by jsi to nikdy nemyslel. Ale asi nejvíce ublíží človíčku, tkerý ji miluje. Človíčku, který by za ni umřel, jen aby byla v pořádku. A netuší. že ten človíček už nemá žádný důvod proč tu zůstat. Že jediný důvod proč tu ještě byl je to, že věděl, že je v pořádku. Ale i to poslední mu vzala...