Kdyby se něco dělo...

Považovala jsem lásku a ty kecy kolem za úplně navedený. Citáty, jak je láska něco jak kyslík a tadyty bláboly, však to znáte, my lezly jedním uchem tam a druhým ven. Přece nejcennější je zdraví, ne láska!

Jo, povídali. Osm měsíců jsem šťastně zamilovaná. Každá hádka s Adamem mě zasáhne hluboce v srdci jako by to byl rozchod! Proč? Protože se tady objevila ta láska! Ten kyslík, řečeno podle filozofů. Ale tak joo, ať nežeru. Je to hezký. Moc hezký. Jsem s ním ráda. Mám ho moc ráda. Dřív, když se mi stalo něco špatnýho a trápilo mě to, říkala jsem si, proč žiju, když mi život (nebo Bůh? Existuje?) nenadělil nic moc dobrýho. Jenže dočkala jsem se :) Jsem šťastná a až na hádky v rodině (který nikdy nezmizej) je to pěkný...ten život.

Jo, jo. Je mi jasný, že happyend v podobě svatby s Adamem a porodem tří dětí nebude, ale to ani nečekám. Bojím se toho rozchodu. Může přijít kdykoliv. Proto ho asi nemiluju úplně naplno. Mám ho ráda hodně, ale né nejvíc, co to jde. Taková berlička to je, o kterou se můžu opřít, kdyby se něco dělo...