Čas všechno zahojí...

V "tu chvíli" má člověk pocit, že mu musí puknout srdce!
Být zrazen, podveden... pochopí jen ten, kdo to zažil...
Kombinace zmatku, bolesti, beznaděje, nepochopení a ztráty důvěry...
Přežívání někde mezi žitím a jakýmsi stavem mimo tento svět...
Tomu, "čas všechno zahojí", jež vám všichni okolo opakují, stejně nevěříte...

A pak se to stane.
Po měsíci, půl roce, dvou letech, možná po více...

Najednou jako kdyby se vše spojené s tebou propadlo do černo černé tmy...

Tvé obrysy zešedly,
vůně vyprachla...

Touha se usadila někde hluboko v mém nitru a pokryla jí vrstva ledu...
Příchuď tvých polibků překryla chuť tuny čokolády, která pomáhala zahnat smutek...

Najednou je zase někdo, kdo tě dokáže upřímně rozesmát...
Někdo, kdo tě chytne za ruku v chladných letních nocích...
Někdo, komu nevadí, když mu promáčíš košili slzami...

A pak to přijde podruhé.

Ten někdo, se stane NĚKÝM.
Někým, komu bezmezně věříš...
Někým, kdo tě stále víc a víc přitahuje...
Někým, koho potřebuješ líbat...

...v tu chvíli poznáš, že čas všechno zahojí...