Pomíjivost dvou duší...

Sleduju čas.

Lhostejně se táhne,

pomaleji než kdy jindy.

Tak pomalu, jako tenkrát,

když jsem čekal až Tě uvidim.

A každá minuta pro mě byla jako rok.

Minuty jsou zase dlouhé,

ale Tebe už se nedočkam.

A naopak - čas utekl tak rychle,

při každém Tvém úsměvu,

při každém dešti,

ve kterém jsme spolu mokli.

Utíkal jako blesk,

když jsme spolu leželi na louce

a dívali se na hvězdy.

Ani kapka deště.

Ani slza.

Dokonce ani hrom.

Jen hvězdy, pamatuješ?

Já vim, že pamatuješ....

ale nejraděj bys zapoměla...

Jak snadno se láska mění v nenávist...

Proč jsou ty krásné chvíle tak pomíjivé?

Při kažém polibku se se mnou zatočil svět.

Pamatuješ?

Bezmocně se snažim nemyslet

na Tvé krásne dlouhé černé vlasy...

na Tvou nádhernou tvář....

na Tvé tělo v mém náručí..............

na Tvoje ruce schoulené v mých dlaních ...

Na ruce, kteýma ses mě tak ráda dotýkala...

Na ty ruce, co mě pevně drželi za límec,

když jsme vedle sebe leželi, abych Ti náhodou neutek...

Na ty ruce, co mě nakonec odstrčily tak daleko od Tvého srdce...