Promiň tati...

Vím, že je to dlouho... Vim, že to nedopadlo dobře... Vim, že sme oba udělali velkou chybu... Jsi přece jen můj otec... a já stále ta tvoje malá dcera.

Myslela jsem, že je to jedno... že jsi se tak rozhodl, že svoji malou holčičku nepotřebuješ... a ona tebe...

Těch pár let utelko jako voda... byly chvíle, kdy jsem tě proklínala za to, že jsi mě opustil... že jsi se byl ochoten potkávat jen s jedním dítětem... ale byly chvíle brečení do polštáře... smutných dnů...

Jenže dneska...jak jsi šel... a já se najednou otočila... To že jsi tam prošel...vypadal jsi jako tvé druhé dítě... ale ty oči... strhané... smutné... plné něčeho... co nahrnulo slzy do těch mých...

To, že mi došlo... že ti už není ani 20let...ani 30let natož 40let ale mnohem a mnohem víc... to že jestli to tak půjde dál... že jednou příjde chvíle, kdy příjdu o svého tátu... toho co s náma koukal na Godzillu... co vedl zájmové kroužky pro mě a kamarády...

Že tomu super tátovi nebudu moc nikdy říct... Že přez to všechno jsi byl dobrej táta... to že tě mám stále ráda...

Promiň...