Klubko citů

Začal nový letní den s příslibem lákajících zážitků a ona místo aby si užívala volnosti,tak bezbřehé jako byla dívka sama,se dívala na probouzející se den,na kouli rozžhaveného zlata,zabarveného kapkou krve.Požitkářskou manu co lidé skloňovali ve všech možných frázích a pádů jako byl východ slunce.

S rukama objímajícíma útlé nožky,které připomínali zvíře tak krásné a zároveň plaché gazeli,s hlavou upřenou do dáli zamyšleně pozorovala bujný život kolem sebe.
Myšlenky co utlačovaly celou dobu její já, teď zvolna vyplouvaly na povrch a ona se mohla opět svobodně nadechnout aniž by měla pocit viny nebo křivdy.

Ten kdo vyslovil ta 2 slova „Srdci neporučíš“ možná krutých,možná šťastných, musela dát za pravdu, trpce se pousmála.
V hlavě zmatek citů,co se propletly a zauzlovaly jako provázky.Ten jehož jméno jí způsobovalo splašilý rytmus srdce,ten o kom snila,o jeho dotecích,něžných slůvkách a polibcích,ten po kom toužila a o němž věděla že je do něj zamilovaná ji přeřadil na jiné místo ve svém životě.
Když to nejmíň čekala zjevil se tu muž jako anděl s úmyslem ji zachránit,co se předpokládalo se stalo, zamiloval se do ní.Dívka však nevěděla co má udělat,byla zamilovaná to ano,ale do někoho jiného,měla oči a celé své srdce pro toho kdo ji učaroval a přitáhl k sobě v okovech lásky k sobě .

Co teď ptala se sama sebe a upírala oči k nebi, snad pro nějaké znamení které by ji mělo pomoct rozhřešit to v čem se nacházela.Doufat v nemožné, v lásku muže o něhož stála ?A nebo dát šanci muži, vztahu s ním, kterého nemilovala.A tak rozehrávala hazard,příběh plného hořkosladkého poznání…