Krátký příběh o perníčku

Byla jsem mladá,veselá,bezstarostná a zamilovaná. Jednou o vánocích jsme jeli k rodičům mého muže. Bydleli v Pardubicích městě perníku. Byli jsme společně na vánočních trzích a já jsem jim tehdy koupila malé srdíčko,jen tak z čisté radosti. Byli vánoce,byli jsme společně,bylo nám všem společně dobře,měla jsem takovou tu obyčejnou lidskou radost,měla jsem radost že srdíčko je pěkné,měla jsem radost že ho můžu koupit,měla jsem radost,že ho můžu dát těm,kteří jsou blízcí někomu,kdo je blízký mě.
Rodiče mi poděkovali, a uložili si srdíčko do vitríny k jiným perníčkům. Oni ho nesnědli. Divila jsem se. Nenapadlo mě že by se s ním dalo dělat ještě něco jiného než ho sníst. I sníst perníček mi dělalo radost. Přemýšlela jsem o tom,ale nepřišla jsem na to proč si lidi schovávaj věci k jídlu. Můj muž to komentoval slovy,že u nich se to tak dělá. Ani tomu jsem nerozuměla. Uplynulo několik let, nejsem už ani mladá, ani veselá ani zamilovaná. Můj muž mě opustil. Přišli vánoce. Moje dcera, malá, veselá a bezstarostná, byla na trhu a přinesla mi perníček. Roztomilý a rozverný, udělala mi tím nesmírnou radost, ale taky jsem si vzpomněla na starý příběh o perníčku. Došlo mi proč zůstal ve vitríně,někdy život nepřináší tolik radosti každý den a tu kterou získáte v podobě malých drobností si chcete uchovat,protože vám připomenou,že je možné se radovat znovu. Neboť ten kdo vám z obyčejné radosti něco takového dal radost měl. Hledáte v sobě ten pocit,protože jste ho znali a někdy je velmi těžké se k němu opět dopracovat. Buďme tedy shovívavý k vitrínám plných perníčků a malých drobností a v době kdy se dokážeme radovat svou radost rozdávejme druhým.

Pěkné vánoce.
Sofi