(Mo) mentální nápad

Kam až může člověka dovést naivita? Ptám se občas takhle sama sebe, když sedím někde v koutku a stěží zadržuji slzy. Naivita může být různá, milosrdná či zlá a krutá. Někdy si ale i my klademe otázku, zda ten intenzivní pocit, jež jsme zažívali, byl dílem téhle zvláštní čarodějky nebo zda, v což mnozí z nás většinou doufají, šlo o něco opravdového. Něco krásného, přetrvávajícího. Bohužel, jak už to tak bývá, málokomu se jeho přání splní, drtivé množství snílků s hlavou v oblacích častokrát tvrdě narazí. Je to vůbec nutné?
Nemohl by někdo, třeba i ten všemohoucí, co nad námi všemi bdí, jen tak mávnout rukou, lusknout prsty či jen moudře pokývnout hlavou a my bychom rázem procitli a ohňostroj smíšených pocitů v našem nitru se nekonal? Nebylo by o tak lepší? Zajisté bychom si ušetřili tu lítost, sebeobviňování a vše, co k tomu patří, papírových kapesníčků nevyjímaje. Naše lesy by se měly přeci šetřit, že.
Když se ale nad tím sama zamyslím, napadá mě, že vlastně tyhle stavy přicházejí záměrně. Stavy, kdy se naše duše na okamžik stávají blaženější a my jako bychom na očích měli růžové brýle s tlustými skly. Tehdy nám žádná starost není dost dobrá, pouze občas přeběhne nějaký ten lehký mráček, co bude, až se probudíme a rozhlédneme se kolem sebe. Zjistíme, jak jsme byli hloupí, naivní, zahledění. Nevím, jak vám, ale mně tohle pomáhá. I ty nejdokonalejší prostě potřebují alespoň jednou za dlouhý čas věřit i tomu, v co se dřív neodvážili ani doufat. Nebo se to vše mé malé naivní dušičce jenom zdá?
Všichni potřebujeme třeba jen doufat, že bude lépe. Pocity jsou možná klamavé, ale obohacují nás o něco, co jinde nenajdeme. O něco, co tolik potřebujeme …
A tak, zatímco tu tak sedím a zamyšleně ťukám do klávesnice tenhle můj poněkud náhlý citový výlev, někdo jiný to právě zažívá a možná se trápí nad tím, co by kdyby. Nebo se možná raduje nad maličkostmi všedního života, či naivně hledí v nejistou, zastřenou budoucnost.
Nikdo neví, co ho čeká, nikdo netuší, co bude. S pomocí naivity si však alespoň pro sebe můžeme malovat představy, kterým možná nakonec začneme věřit natolik, že sami ani nebudeme vědět, co je skutečnost a co jen naše snění.
Ale to je podle mého dobře. Bez naivity by to nebyl život takový, jak ho známe. A to by byla škoda, přiznejme si to.