Miluji ho...jenže nesmím...

Zase tu sedím, koukám skrz to orosené okno a děsím se toho, co mě čeká. Opět kolem sebe jenom projdeme?!.... nebo snad, pozdravíme se?.. otočíš se na mě snad s nějakou malichernou žádostí, kterou může splnit každá jiná?...

-Pche je mi to k smíchu, ano chci se smát, ale oči se zase zalévají slzami.-

Začínalo to krásně. Ty pohledy, letmá pohlazení, co nikdy nikdo nespatřil...mluvili jsme bezeslov, ale přeci sme si rozumněli...

-jenže teď?!-

... co je vlastně teď?... je to snad zlý sen?... byla to tehdy co sem udělala chyba?... dik sem po tom tak moc toužila... jednal si se mnou jako kdyby si měl v ruce návod na mě...

-bože, má hloupost mě ničí-

... tolikrát sme si o tom spolu psali, nikdo z nás dvou nepochyboval, že se to stane, a opravdu se to stalo, já Ti podlehla a tehdy sem byla ten nejšťastnější člověk...

-ach, jako v mlze vzpomínka, tak krásná a bolavá-

...jenže pak přišla ta studená sprcha, najednou byly tu a tam milé pohledy, něžná slůvka a to letmé obejmutí. Já se pro tebe změnila v stín, tak moc mě to zabíjelo, tak moc mě to mučilo. Projít okolo tebe byla muka, neuzavírat nás alespoń čtyři stěny jedné třídy.

-sakra, ještě teď citím jak mi kapka krve z mého srdce stéká po duši-

...nastal čas totálního zatmění, absolutní ignorace, uhnutí tvého pohledu kdykoliv sme se střetli, a já pomalu umírala... celý půlrok sme se s tím nemohli vyrovnat, ale proč?... cítil si snad ke mě někdy něco víc? Nebyl to je sex na jednu noc?. Tak co to bylo, prosím odpověz mi.

- já tu prosím? prosím někoho kdo mi tak moc ubližoval a vlastně stále ubližuje? No to končím tedy, prosím tebe o odpověď, kterou mi stejně nikdy nedáš-

..ten čas sme nějak překlepali a byla tu nová část našeho života.... zase sme se ocitli na stejném místě a dali průchod vášním, nečekaně, nekontrolovatelně... bylo mi krásně, cítila jsem se tebou chtěná... ale na jak dlouho, když pak zase nasatlo ráno...

-Ráno?... ano tehdy svítilo slunce a já se probudila s už jednou naplněnou obavou-

...tentorkát, to ale dopadlo jinak, už po hodině sme spolu žvanili a smáli se, přiznávám byla sem šťastná, opravdu a celým svým srdcem... jenže teď se to blíží zase a já mám strach, mám být opět tvá pohovka a splnit si své další přání? Nebo mám nastolit hrubou část srdce a nepustit tě dál?

-budu si to vyčítat, moc a zabije mne to, je to poslední možnost, ale co moje hrdost...sakra..-

Stejně vím, že to udělám, budu zase ta co se nechá zabít tebou..ale já to tak nechci... tak co mám dělat?

-řekneš mi to, kapko stékající po oknu? Mlčíš, tak jako každý, po kom chci aspoň náznak odpovědi-

Když sme zajatci čtyř stěn a 28 párů očí nás věčně sleduje, každý máme své partnery a pokaždé se k sobě vracíme, kdy tohle přestane?.. a přestane to vůbec někdy?... za tohle všechno tě nenávidím tak moc, že bych ti nejraději vehnala kulku z revolveru přímo do srdce, ale miluju tě tak, že bych jí raději předběhla, než aby jsi zemřel ty...