Osobitej vztah...

Jmenuje se Marek. Už dloho se schylovalo k tomu, že si spolu něco začnem. Byl to kamarád a já jen váhala, jak asi líbá, jestli se mu taky líbím ... Však to určitě znáte...

Pak jsme se viděli na plese, šli jsme se ven projít. Potkali jsme lavičku, sedli si a ani nevím jak, ale za chvíli mě začal líbat a já se nebránila. Ten ples byl nejúžasnější co sem zažila. Jenže přišla ta otázka, kterou tak nenávidím. Při ploužáku se mě zeptal, jak to s náma vidím. Měla jsem mu říct že já s klukama nechodím, protože jim nevěřím a nechci si je připustit k tělu? Pár panáků jsem v sobě měla a tak jsem mu začala vysvětlovat, že asi nijak, že mě všichni chlapi chtěli pro sebe furt a mě to svazovalo...

Jenže slovo dalo slovo, pusa pusu a my spolu začli chodit. Nejdřív jsem si říkala jak to bude supr, taky má málo času a nebude mě tolik hlídat, když já nebudu dělat stíhačku... Ale po pár týdnech, kdy jsme se moc neviděli, jedou má dlouhou školu, pak jízdy, pak jede k babičce, mi zavolal, že jede na lyžák. Já neměla náladu a potřebovala jsem ho u sebe, ale on na týden odjel. Než odjel nezapomněli jsme se pohádat, kdyby se ale aspoň hádal se mnou, on se mi jen omlouval a to mě točilo ještě víc...

Včera přijel, vyměnili jsme si pár esemesek, když přejeli hranice. Ale mě teď vrtá hlavou, jestli to mám dávat dohromady? Problémy jsem si vyřešila sama, čas na mě nemá a mě pár esemesek jak se mu moc stejska a jak mě miluje nestačí...

Tak co myslíte? Mám to urovnat? Nebo se vrátit k flirtům na týden?